Jana|Dobrý večer vám všem,co ještě nespíte.Odejít,hm,je to někdy moc těžké.Ale já byla ve vztahu jenom 19 roků,se třemi dětmi,když mi partner řekl,že se rozvedeme.Já mu řekla,že ano.Byl asi víc překvapený,než čekal.Ale předcházelo tomu několik roků,kdy jsem neměla dětem pomalu co dát k jídlu.Měnil zaměstnání víc,než bylo zdrávo a já se starala,platila a vůbec,bylo stejně na houby.A nikdy jsem nevěděla,kolik bere peněz.A tak jsme se rozvedli a já najednou zjistila.kolik vlastně pobíral.Ale vrchol byl,když jsem zjistila.kolik peněz si našetřil....To byl v té době docela balík.A pak se mě zeptal,jestli vím,proč se se mnou rozvedl,abych si uvědomila,co jsem ztratila.V ten moment jsem se stala svobodnou,svébytnou a spokojenou osobou.Přeji vám krásný zbytek dnešní noci.
731xxx702|Nezavidim napr. maminam co by chtely zvednout "kotvy" od partnera a zit a platit bydleni jen z rodicovske a z alimentu. Marus P.S. nezavidim mladym.
Alena|Krásný večer všem. Myslela jsem si, že když jsem byla s kolegyněmi léta v zaměstnání, tak to i do důchodu bude přátelství v podstatě na celý život. No a když to nedopadlo, tak jsem od nich odešla, musela jsem si najít jiné přátele. A chtěla bych pochválit jednu takovou moji trochu hubatou kamarádku, která má svůj obchod, kam jí chodím pomáhat a když někdy řeknu, že třeba nepřijdu, že jsem tam moc často, tak ona mi řekne, až tě budu mít plné zuby, neboj, určitě ti to řeknu. A tak jsem ráda, že se tam potom cítím dobře.
Iveta|Zdravím Nespavce i Vás, paní Zorko. Celý život jsem dělala práci, kterou jsem milovala. A protože manžel už byl v důchodu a děti ještě študovaly, pět let jsem „přesluhovala“. Když jsem konečně šla do důchodu, plánovali jsme s mužem, jak si budeme užívat důchodového věku, jak budeme cestovat, rozmazlovat vnoučata… Jenže po čtrnácti dnech společného důchodu manžel zemřel a všechno bylo jinak. Tehdy jsem si vyčítala, že jsem měla odejít ze zaměstnání dříve. Je mi samotné smutno. Neříkám, mám okolo sebe hodné děti a vnoučata, také dobrou kamarádku, ale člověk, se kterým jsme prožili téměř pětačtyřicet let, ten mi moc chybí.Přeji dobrou noc, Yveta
Martina|Dobrý večer, já bych jen zareagovala na tu starší paní, která neví, jak odejít z domu. Ono je to velmi těžké, protože v sedmdesáti se o sebe nepostaráte, do domova důchodců se nedostanete, nemáte peníze, nemáte pomalu ani kamarádky a pokud děti dělají potíže a někdy ještě ani nechodí do práce a ždímají od rodičů důchod, tak je to k nepřežití. Já si nikdy nemyslela, že maminka je taky nešťastná a došla jsem na to, až zemřel tatínek. Ona špatně chodila, měla velmi malý důchod, tatínek jí asi nechtěl dát víc peněz a tak její jedinou zálibou byla zahrádka. Já jí vždycky vyčítala, že tam pořád něco dělá, ale jí vlastně nic jiného nezbývalo, protože venku na zahrádce si mohla svobodně dýchat. Když tatínek zemřel, nikdy o něm nepromluvila jediné slovo.
František. |Dobrý večer paní Zorko, musím zareagovat na pana Radka, on má taky v osudu to že jaký je takový je stim nic nenadela a to coho čeká dal toje ten osud a bez tahání za šňůrky, tosi musí uvědomit, osud neosidi ten se plní dopuntiku, jen si musíme přát aby byl knam co nestedrejsi a to kevsem
604xxx552|VSICHNI STARI LIDE UZ NEMOHOU BYT VITALNI TAKOVY JE ZIVOT JANA
František. |Po šedesáti letech taky někdy uvažuji o skončení pracovní činnosti, ale nějak se mě to nedaří přestat pracovat. Jeto asi z důvodu že si lidé name zvyklí a já se stim neumím vypořádat. Jeto asi tím že já už nemusím pracovat fizicky, což je pro mne ohromná výhoda. Fizicky jsem se Na pracoval už dost. Proto necháme prostor mladým ať ukáží co umí. Samozřejmě nechci je podceňovat, tak jak oni podceňují nás a neuznavaji naše hodnoty, jsem toho svědkem. Budoucnost jakou si vybuduji takovou budou mít, ktomu jim preju hodně zdaru. František.
Alena|Dobrý večer Vám, paní Zorko a taky všem posluchačům. Odejít v pravý čas, to musíte mockrát za život, i když je to člověku líto. Z večírku, na který se dlouho připravujete, kde si všichni užívají a je vám špatně, protože vás bolí žaludek a ledviny, nesmíte pít a nesmíte to nikomu říct, protože by vás litovali. Nebo odejít ze vztahu, který vám rodiče neschvalovali a který si přes jejich dobré rady prosadíte a tváříte se, že je všechno zalité sluncem, rodiče jsou rádi, že to přece jenom klape a vy už máte rozjetý rozvod. Nejhorší bylo odejít od kamarádek, které zradily po desítkách let, strávených v jedné kanceláři. Je to všechno zlé tehdy, když už je člověk poměrně ve věku a těžko se hledají nová přátelství, no ale protože zrada se neodpouští, tak jednoho dne si najednou řeknete stačilo a odejdete a víc se s nima nebavíte. A najednou se oprostíte a najdete přece jenom nová přátelství a vyplní to mezeru, začnete chodit po vycházkách, do cvičení, sem tam na nějakou zábavu, zapojit se do různých soutěží, vyjet si někam vlakem, zavolat někomu s kým jste dlouho nemluvili, hlavně nezanevřít na lidi a jít jim vstříc. A pak doma třeba luštit křížovku a nebo ruční práce. Do toho když se člověk ponoří, tak zapomene na čas a třeba pak svým výrobkem zas udělat někomu radost. Přeju hezký večer všem a těším se za zajímavé příběhy.
tomáš|Dobrý večer -nebyl jsem zvyklí měnit zaměsnání změnou režimu v 89 se vše změnilo.Neserioznost zaměstnavatelů mne naučila neváhat a cítil -li jsem pochyby sám jsem odešel. Mohu říci ,že se to vždy vyplatilo.Naučil jsem se nebát odejít a najít nové místo. Člověk by si neměl nechat všechno líbit.
