V Americe vyměnil před lety kolo za batoh. Nosí ho dodnes

Petr Tlapák ale projel i Turecko, Jižní Ameriku, Kanadu i Rusko. Narodil se v Pardubicích a vyučil se truhlářem. I při svém náročném povolání hasiče si dokáže naplánovat alespoň dvouměsíční cesty.

Když se patriotismus z malé obce ve východních Čechách a láska ke dřevu spojí dohromady, může vzniknout zajímavá expedice. Po Chrudimce a Labi na lodi ze Žižína až do Hamburku. To je pěkný kousek cesty, kolem tisíce kilometrů?

„Bylo to asi 976 kilometrů.“

Procestoval jste taky Jižní Ameriku a na kole značky Favorit jste jel z Ria až na Ohňovou zemi. To je skoro šest tisíc kilometrů.

„Bylo to tak nějak, a v některých místech když jsem nemohl, tak jsem stopoval s kolem. Vybral jsem si špatný směr, ostatní jezdí zespoda nahoru, já to jel shora dolů a to je špatně, tam fouká špatný vítr. Kolo jsem si přivezl z Čech a měl jsem jen jednu bundu, dvě trička, kraťasy. A do kraťasů jsem si zašil osmdesát tisíc korun, udělal jsem si takové ampulky a ty zašil, aby mě nikdo neokradl. S tím jsem se i sprchoval, ale stejně mě asi pětkrát okradli, naštěstí ne o peníze.“

Procestoval jste taky Argentinu, Brazílii, Paraguay až do Chile.

„Až do Chile na kole, ale pak jsem to vzdal, protože jsem si odrovnal kolena, začalo to hodně bolet. Některé dny jsem jezdil i 350 nebo 400 kilometrů na kole. Druhý den jsem se ale nemohl hýbat.“

To kolo jste v Jižní Americe prodal a dál pokračoval pěšky?

„Neprodal, vyměnil za batoh, se kterým chodím dodnes. Já se rozhodl, že to kolo za něco vyměním a našel se pán, který mi říkal, že mi ten batoh vydrží dlouho a já ho mám a opravdu s ním chodím denně do práce.“

Tak mi připadá, že s přípravou na cestu neztrácíte čas.

„Přípravu na ten půlrok v Jižní Americe jsem měl asi za týden. Já si prostě vzal to kolo, trochu lépe ho vybavil, ale neměl jsem chytrý telefon ani mapu nebo slovník. Já se ptal a vždycky to nějak vyšlo. Bral jsem to jako zkoušku, jestli obstojím, jestli tam vydržím.“

Co bylo nejhorší, jaký byl nejtěžší okamžik?

„Těch bylo víc, ale hodně špatně mi bylo v Bolívii, tam jsem měl výškovou nemoc.“

Vejde se mezi vaše cesty trochu obyčejného života?

„Moc ne, pořád jsem se buď posledních deset let učil, nebo jsem někde byl. Teď jsem se trošku zastavil a zamyslel, ale na druhou stranu si říkám, že bych ještě někam mohl jet.“

Vy jste se rozhodl postavit loď a vydat se na plavbu z Žižína do Hamburku. To byl váš nápad?

„Ze Žižína ještě nikdo na takovou cestu nevyplul, tak jsem si říkal, že by to bylo zajímavé. Takové odreagování. Když jsem studoval, tak jsem vždycky odeběhl do garáže, tam jsem přilepil nějakou lištu a zároveň jsem tak tvořil něco jiného, než byla příprava na školu.“

Co bylo na tu stavbu potřeba, jaké dřevo jste používal? A jaké nástroje?  

„Červený cedr ze Severní Ameriky, dovezl mi ho jeden pán z centrálního skladu v Evropě. To dřevo je výjimečné tím, že je lehké. Když jsem tu loď začal dělat, tak jsem nic neměl a postupně jsem během pěti let dovybavil dílnu kvůli lodi. Ale říkal jsem si, že se mi to bude hodit později. Na internetu jsem našel knížku Stavba kánoe a říkal jsem si, že bych měl začít od nejmenší lodě. A vzadu byly plány, jak tu loď postavit, tak jsem to tak udělal.“

Kolik času jste s tou lodí strávil?

„Asi stejně jako počet těch ujetých kilometrů, lehce pod tisíc.“

Posádka lodi se střídala?

„Ano, akorát já jsem zůstal pořád. Tak jsem poskládal kamarády podle toho, jak měl kdo čas a seřadil je. V den křtu jsem si je pozval, protože se navzájem neznali a řekl jsem jim, ať si vymění na sebe čísla a nikdo nevěděl kde bude nastupovat, ale jen věděli kdy kdo pojede. Spočítali si, že denně ujedeme 40 kilometrů, jenže někdy jsme ujeli skoro sto, takže se to posunulo. Na začátku, tři dny před vyplutím se mě třeba někdo zeptal, kde je háček a kde zadák.“

Na závěr štafeta otázek. Minule tu byl sokolník Stanislav Menclík. A tady je jeho otázka pro vás: „Jaké překážky jste na cestě do Hamburku překonával.“

„Myslím, že samotný Hamburk. Tam byly velké vlny od nákladních lodí. V tom je jízda na lodi nebezpečná. Když vás navíc uprostřed zastaví policie a ptá se, jestli nejedete protestovat na G20, tak to nebylo dobré. Ale mělo to všechno dobrý konec.“