Musíme vědět, co chceme

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Spisovatelka Irena Fuchsová

Děda sice zemřel dva roky před mým narozením, ale vyrůstala jsem mezi historkami o něm. Byl ochotnický herec, komik a pěvec, režisér, autor divadelních her, ale také maskér, vlásenkář a holič! Babička napovídala, tety a strýc hráli. Měla jsem o svém životě jasno. Budu herečka.

V šesti letech jsem to řekla před tetou Evou a ta se usmála.

„Ale, Irenko, ty přece nemůžeš být herečka. Máš nemocnou nožičku. Herečky musí mít nohy zdravé.“

„Tak budu spisovatelka,“ rozhodla jsem se ve vteřině, protože knihy jsem milovala a spisovatelé byli pro mě bozi. „A jednou mi vyjde kniha,“ upřesnila jsem tetě Evě své rozhodnutí, a ta přikývla.

„Proč ne? U tebe je, Irenko, možné všechno.“

Od toho dne ve mně toto mé rozhodnutí bylo. Nikdy jsem od něho neuhnula. Všechno jsem k němu směřovala. Četla jsem, pozorovala svět kolem sebe, zapisovala si všechno možné, a těšila jsem se, až budu velká, že si koupím psací stroj, na kterém napíšu svoji knihu.

A když mi bylo osmnáct let, vzala jsem si první půjčku u České spořitelny a svůj vysněný psací stroj jsem si koupila. Hned potom jsem šla do kolínského divadla a zeptala se, jestli nepotřebují nápovědu. Až za dva roky, řekli mi, až půjde nápověda do důchodu. Teď potřebujeme uklízečku a šatnářku. Stala jsem se obojím a za dva roky jsem začala napovídat. Nebyla jsem sice herečka, ale byla jsem u divadla. Děda by měl ze mě radost!

Do pětadvaceti let jsem psala do šuplíku, a když se mi narodil syn, řekla jsem si, kniha teď musí počkat. Teď je na řadě život. Za pár let jsem se rozvedla, znovu se vdala a narodila se mi dcera. Když jí byly dva roky a mně pětatřicet, řekla jsem si, po deseti letech mám splněno, mám rodinu, dvě děti, pracuju v divadle, teď už musím udělat všechno pro svoji knihu.

Začala jsem psát povídky, které ve mně, za deset let čekání, zrály jako víno. Každou povídku mi v redakcích vzali, už jsem nepsala do šuplíku nic! A také jsem napsala divadelní hru, současnou tragikomedii. Hrála se v kolínském divadle celý rok a bylo na ni pořád vyprodáno.

Děda by měl radost.

Přišel listopad 1989, vznikaly nové časopisy, o mé povídky a fejetony byl zájem, ale hlavně, mohlo se psát o všem, protože žádná cenzura už nebyla!

S divadlem to bylo horší. Kolínský umělecký soubor byl v roce 1993 zrušený, dostali jsme výpovědi, ale já se za rok oklepala, ve Zlatých stránkách jsem si vybrala náhodně tři pražská divadla a napsala jim, že jsem pětadvacet let nápověda a chci napovídat! A výsledek? V květnu 1994 jsem nastoupila jako nápověda do Činoherního klubu.  Byla jsem opět v divadle! A ne v ledajakém.

Děda by měl radost.

Povídky mi vycházely v mnoha časopisech, vítězila jsem na Šrámkově Sobotce, a koncem devadesátých let jsem napsala do třech nakladatelství, jestli by mi nechtěli vydat knihu. Chtěli. Tak jsem si vybrala to nejlepší a v  roce 2001 mi vyšla první kniha! Dneska jich mám třicet tři a v Činoherním klubu napovídám stále.

Děda by měl radost!

Spustit audio

Související