V Japonsku chce publikum i čtyři přídavky, říká sbormistr Skopal

Dětský sbor Jitro vede Jiří Skopal přes 40 let

Pěvecký sbor Jitro slaví letos 45. narozeniny a můj dnešní host, Jiří Skopal, stojí v jeho čele již 41 let. Profesor Skopal se narodil ve Velkých Losinách, absolvoval pedagogickou fakultu v Olomouci, doktorát a kandidaturu získal na Univerzitě Karlově v Praze. Habilitoval v roce 1991 a o tři roky později se stal profesorem didaktiky hudební výchovy. 

Jak jste se sám ke sborovému zpěvu dostal? Už jako dítě jste zpíval?

„Já se narodil v rodině sbormistra, takže jsem slýchával o přípravě a o koncertech. Tatínek byl řídící učitel na malotřídce v malé obci ve Zvoli a vedl pěvecký sbor severomoravských učitelů a také spoustu dalších hudebních těles a místní smíšený sbor. Tam mě večer bral do zkoušek, kde jsem v sopránu sedával a zpíval. Na fakultě když jsem začal studovat muziku, tak bylo tak trošku rozhodnuto.“

Na pedagogické fakultě byla vaším oborem hudební výchova a matematika.

„Tu jsem v Postřelmově začal učit a tam jsem na škole, která má asi 300 žáků, měl brzy 120členný sbor. Matematiku jsem učil rád a bylo to pro mě jednodušší, zadáte příklad a projdete se po třídě. V hudební výchově to musí běžet pořád. Ta je obtížnější na učení, matematika je snazší.“

Dětský sbor Jitro koncertuje po celém světě

Jak se hlasový poradce pěveckého sdružení severomoravských učitelů dostal do Hradce Králové? To bychom se měli vrátit do roku 1969, kdy jste na severu Moravy začal působit.

„Tam jsem hned na škole založil několik dětských sborů, přípravky a až ten hlavní a soutěžil v tom v okresních kolech. A dobře jsme dopadli, od osmnácti jsem zpíval u tatínka a to byl zážitek lidský, vztahy se mi tam líbily. Když jsem se dozvěděl, že v Olomouci pro mě na katedře hudební výchovy pro mě nebude místo, tak jsem udělal doktorát a asi v šestadvaceti letech přišel do Hradce Králové, tam mě docent Bohumil Kulínský starší přijal na katedru.“

Nevynecháme rok 1982, kdy jste založil Boni Pueri.

„Na škole, kde jsem působil v Zábřehu na Moravě, tak jsem tam vytvořil chlapecký sbor. Protože kluci v osmé třídě měli hudební výchovu a děvčata tělocvik a další hodinu se to prohodilo. Musel jsem to ale přerušit a odešel jsem do Hradce Králové.“

Kolik členů má sbor včetně těch přípravných oddělení dnes?

„Kolem 350 členů ve věku od 3,5 let do 19 let. Tam většina odchází studovat.“

V začátcích jste spolupracoval s vaší ženou a pak vám začal pomáhat syn. Tradice tedy pokračuje dál.

„Obě děti jsou učitelé, syn se mnou dělal 20 let hlavního sbormistra Jitra, skončil proto, že šéf může být jen jeden a je těžké se podřizovat a nemít vlastní vizi. Dnes řídí univerzitní sbory a sbor v Novém Městě nad Metují a budeme mít společné koncerty. Už jsme měli společný koncert, kde jsem byl já, 45 let, syn, 20 let a tatínek 80 let. Teď připravujeme koncert v Náchodě, kde budou dva Skopalové dirigenti. Dcera učí ve škole v Novém Hrádku a tam vede také sboreček.“

Četla jsem, že s Jitrem jste vyhrával soutěže už po dvou letech v jeho čele, čím jste tehdy dostali porotu?

„Tenkrát to byla dětskost, dobrá hlasová kultura, ještě to nebyl nejtěžší repertoár. Děti to musí bavit, najít se v tom a vytvořit životní vlastnosti, jako je vůle, houževnatost, nevzdávat se, neutíkat, snést neúspěch a jít znovu dravě dopředu.“

Alena Zárybnická a Jiří Skopal

 Vzpomenete si na první zahraniční turné, které jste absolvoval?

„To bylo myslím do Bulharska a myslím, že to začínalo tak, že v roce 1980 to byla dvě turné. Do západních zemí, to bylo do Neerpeltu a do Francie. Docházelo k humorným situacím, tenkrát všichni chtěli vidět, jak ty děti z východu vypadají, všichni je chtěli ubytovávat a na první akci jelo 80 dětí dvěma autobusy a tam čekalo 150 zájemců. A když ty děti docházely, tak se začali téměř o ně rvát. Potom přišly další země, Španělsko a v roce 1990 poprvé Amerika. Pak taky třeba Japonsko nebo Čína.“

Přizpůsobujete nějak repertoár tomu, v jaké zemi budete vystupovat?

„Spíš to jsou přídavky a záběr, co zpíváme v Americe nebo v Japonsku. Třeba v Japonsku kantátu o Hirošimě, třicetiminutovou skladbu v japonštině, to je na každém turné. Japonci jsou zvyklí jít hodinu předem do sálu, podrobně studovat podrobné programy a připravit se. Potom poslouchají, a ke konci roztají a tu pomyslnou masku nechají spadnout. Končí to tak, že jsou třeba čtyři přídavky. Když je to dobrý koncert, tak jsou třeba dva nebo tři potlesky vestoje.“

A jakou nejcennější radu jste dostal od tatínka sbormistra?

„Od svého tatínka jsem dostal životní moudrost. Od maminky jsem dostal pracovitost a houževnatost.“

Na jevišti jsem se modlila, aby mě nikdo nepoznal

Ředitelka Klicperova divadla Eva Mikulková s herci

Minule byl hostem Aleny Zárybnické ředitel Východočeského divadla v Pardubicích Petr Dohnal. A na divadelních prknech zůstaneme a přesuneme se do Hradce Králové. Dnešním hostem je Eva Mikulková, ředitelka Klicperova divadla.

Minule tu byla ředitelka Klicperova divadla v Hradci Králové, Eva Mikulková. A tady je její otázka pro vás. „Vím, že soubor Jitro jezdí po celém světě. Je ještě nějaké místo, kde jste se souborem nebyli a kam byste se rádi dostali?“

„Nevím, jaká ještě mohu mít přání, ale jedno jsem měl a to se nám vyplní v létě. Rozhodli jsme se pro soutěž v Sydney a 28. června letíme do Austrálie a tam zažijeme vystoupení v předních sálech včetně Opery v Sydney. No a třeba ve Spojených státech jsme se dostali od Montany dolů na východ, ale ještě jsme nebyli v Seattle a na té druhé straně. Byli jsme asi ve 27 státech a ještě jich pár zbývá.