Vědecké poznání indiánů začíná u pejska a kočičky. Vyplatí se taky sekat cukrovou třtinu

„Do poslední chvíle jsem tomu nevěřil. Říkal jsem si, že dokud mi to nebude mexická velvyslankyně připínat na klopu, tak tomu neuvěřím,“ usmívá se.

Mexická vláda zatím tento řád dala celkem čtrnácti českým a československým občanům. Třeba v roce 1938 ho obdržel Edvard Beneš. Ze zahraničních osobností pak jsou nositeli třeba britská královna Alžběta II., kolumbijský spisovatel Gabriel García Marquéz a další. „Ocitnul jsem se ve velmi zajímavé společnosti. Za to jsem Mexičanům nesmírně vděčný.“

Proč zrovna Mexiko?

Kašpar připouští, že se ho právě Mexičané často ptají, proč se chlapec z té maličké země, o které oni mají často jenom mlhavou představu, začal zabývat jejich zemí. „Někteří ji ale znají třeba díky Věře Čáslavské, která měla svatbu v mexické katedrále. V hlavním městě existuje ulice Praga. Velmi populární tam je Tomáš Garrigue Masaryk. Má svou ulici v prestižní mexické čtvrti, sochu. V jednom městečku jsem dokonce našel střední zdravotní školu s jeho jménem.“

Původně se chtěl badatel věnovat starému Římu. K šestnáctým narozeninám ale dostal knihu Dědic Montezumův. „Přečetl jsem ji za jednu noc a rozhodl jsem se, že nic jiného než Aztékové to nebudou. Dnes o nich přednáším ve Španělsku, v Itálii, ve Francii a podobně.“ 

Hurá do terénu

Oldřich Kašpar se taky účastní terénních výzkumů mezi původním obyvatelstvem. „Nejjednodušší je, když vás doporučí misionář anebo kolega z univerzity. Jinak to musíte dělat velmi nevtíravým způsobem. Několik dnů jsem třeba pospával ve spacáku pod stromem v dohledu vesnice. Jako první přiběhly děti. Začal jsem jim malovat jednoduché obrázky a oni křičeli, že to je pejsek, kočička, domeček. Tak jsem si zapisoval první slova.“

Jak to pokračovalo? „Asi po třech dnech přišli starší. Ti mě odvedli do vesnice a stal jsem se součástí komunity. Dlouho se dohadovali, u koho budu bydlet, protože to považovali za čest. Prováděl jsem pozorování, rozhovory. Zúčastňoval jsem se všech činností. Umím tedy sekat cukrovou třtinu a podobně. Tam jsem se dozvěděl nejvíc zajímavostí. Báje a pověsti se večer vyprávěly u ohně. Zahodíte hodinky a žijete podle přírodního cyklu.“

Teď Kašpar chystá knihu Lidé jak včely létali v duši mou obohacujíce ji, čím kdo mohl. „Nejdřív si vymyslím název knihy, a pak ji začnu psát. Jsou to verše Maxima Gorkého. Název je trochu delší a komplikovaný, ale snad to nakladatel překousne. Nechci psát klasický životopis. Ale chci ho psát prostřednictvím zajímavých lidí, se kterými jsem se setkal. Někteří mě opravdu obohatili, někam nasměrovali.“