Vlna leguánů a chameleonů už pominula

Vladimír Šoltys se narodil v Jičíně. Už v mateřské škole věděl, že bude veterinárním lékařem a to se stalo, v roce 1988 absolvoval Vysokou školu veterinární v Brně.

Tři roky na to založil vlastní pracoviště v Jičíně. V rámci své praxe se specializuje na kožní a interní onemocnění a na kardiologii. Má webové stránky Geo-icon, což se dá přeložit jako obraz země. Zachycuje nedotčenou přírodu, civilizaci i nitro lidí.

Někdo z předků se této praxi věnoval? Vaše děti už mají svá povolání, projevily se tam nějak vaše geny?

„Bratr se věnoval vytváření rodinného rodokmenu, tak pokud vím, veterinářem tam nebyl nikdo. Dcera studuje biologii v Brně a syn chemicko-technologickou fakultu v Praze, takže přírodní vědy.“

Teď jeden citát: Proti depresivnímu škarohlídství neposlouží nic tak účinně, jako těžká práce.

„To je bezpochyby James Herriot a upřímně řečeno, jeho knížky mám už z dětského věku všechny přečtené, ale ta doba, kdy veterinární péče a všechno kolem veterináře vypadalo jako v době Jamese Herriota, tak je myslím nenávratně pryč.“

Je pravda, že v poslední době lidé chovají takřka cokoliv?

„To souvisí také s Jamesem Herriotem, ten o tom píše ve svých knížkách, že lidé si pořizují domácí mazlíčky jen proto, že se jim to líbí nebo proto, že je to něco výjimečného, ale nemají žádné hlubší znalosti o nárocích toho živočišného druhu a podle toho to také dopadá.“

Je nějaké často se vyskytující exotické zvíře ve vaší ordinaci? Něco, co si lidé v poslední době oblíbili?

„Momentálně ta vlna těch oblíbených leguánů a chameleonů pominula, to byli nejčastější pacienti před čtyřmi až pěti lety. To byl ten případ, kdy si to lidé pořizovali, nechávali běhat po pokojových rostlinách, ale ta zvířata neměla patřičnou péči a s naší veterinární péčí jsme pak v mnoha případech nedokázali nic udělat.“

Před rokem jste měl přednášku v klubu Na hvězdárně v Jičíně. Jmenovala se Táhni ptáku a měla skvělé ohlasy. Prý i proto, že jste pouštěl ptačí zpěv.

„Já doufám, že nejen proto, že jsem tam pouštěl pár ptačích hlasů. Přednáška se věnovala tahu ptačích populací a změnu dynamiky ptačího tahu a toho, proč ptáci táhnou, tedy proč je to nutí a jakým způsobem to dělají.“

Alena Zárybnická s Vladimírem Šoltysem

Když jsem listovala vaším webem, našla jsem úžasné fotografie ptáků a přírody. Kdy vás focení lapilo?

„Už někdy na základní škole, kdy jsem dostal k Vánocům úžasný dar a to byla kinofilmová zrcadlovka Praktica MTL 3.“

V některých časopisech publikujete pravidelně, naposledy jsem četla váš článek Kouzla japonské Arktidy. Jak dlouho jste na té cestě byl a jaké bylo to největší kouzlo?

„Ta cesta byla poměrně krátká, ale o to víc intenzivní. Asi za 10 dní jsme spali pět hodin denně, ale stálo to za to. Člověk si před cestou vytvoří nějaký obraz a očekává, co z toho se naplní. A to Hokkaidó, to bylo velké očekávání, ale skutečnost byla ještě větší a úžasnější.“

Je polovina února. Jací ptáci u nás teď hnízdí?

„To je pěkná otázka. Je jeden druh, který u nás hnízdí, ale ne vždycky a nezáleží to na počasí. Záleží to spíš na tom, jak se urodí šišky na smrcích. Je to křivka obecná a to je druh, který staví kulovité hnízdo, jehož tloušťka je několik centimetrů. A v něm třeba i v dvacetistupňových mrazech je schopna udržet mláďata a krmí je výhradně semínky ze šišek.“

Mám pro vás otázku, kterou tu nechal cestovatel, dobrodruh a tulák Petr Tlapák. „Mně přijde, že se až moc pěkně chováme ke zvířatům, až přecivilizovaně a bereme je jako lidi, jestli je to správně nebo ne.“

„Na to se nedá odpovědět jednoznačně, protože to bych viděl ve dvou úrovních. Tou první je to, že pokud si vybavíme Somálsko nebo jiné země třetího světa, kde umírají děti na podvýživu, a na druhou stranu si uvědomíme, že tady se pro zdraví zvířat investují statisíce nebo miliony, tak tohle srovnání neobstojí, to je prostě tak. A druhá věc je, že si musíme uvědomit, že spousta lidí zůstane na světě sama a zvířátko zbyde po jejich blízkých. Ve světle toho se na tu němou tvář dívají jinak, je to pro ně blízká bytost. Tam to musíme hodnotit zase jinak. Často říkám klientům, že bychom se ke zvířatům měli chovat jako ke zvířatům a ne jako k lidem, že ta personifikace zvířat není úplně v pořádku. Ale kdo to rozhodne?“

Spustit audio