Záchranné práce českého předsednictví

V únoru a březnu přitom bylo všechno jinak. Češi se pro evropský tisk stali málem hrdiny, kteří hájili základní principy evropské integrace, tedy jednotný trh. Vůbec nepřeháním: takový skutečně byl obraz českého předsednictví. Zdálo se, že dosavadní miláček evropských médií francouzský prezident Nicolas Sarkozy chce na krizi odpovědět vlnou protekcionismu. Český premiér Mirek Topolánek se mu postavil a na dvou summitech evropských lídrů dokázal uhájit fundamenty celého společenství. Vysloužil si za to chválu evropských médií. A dodejme, že bychom konečně měli ocenit, jakou pomoc nám poskytlo Německo. Bylo vidět, kdo je hlavním českým spojencem v Unii.

České předsednictví skórovalo i v dalších oblastech: jedná s především o legislativu, kde se Čechům podařilo dotáhnout návrhy, o kterých se předtím marně diskutovalo celé roky. To je důkazem, že Česko má na svém zastoupení při Evropské unii v Bruselu tým mimořádně kvalitních expertů.

Jejich legislativní činnost samozřejmě pokračuje i po výměně vlády ve Strakově akademii. Bez politického krytí se ale české předsednictví zredukovalo na administrativně-legislativní práci. Ta je sama o sobě významná, ale bývalá "přidaná hodnota" prostě chybí.

Prezident republiky Václav Klaus loni význam českého předsednictví snižoval, ba až karikoval. Podle Klause nemělo jít o nic víc než o byrokratické tlačení už rozdělané agendy. Podle prezidentových mediálních vystoupení z poslední doby je jasné, že Václav Klaus svůj názor nezměnil.

První tři měsíce letošního roku prokázaly, že se prezident mýlí. Jak už bylo řečeno, Česko o sobě v čele Evropy dalo vědět; a pozitivním způsobem. Předsednictví je pro malé země mimořádnou šancí představit své pohledy na věc. Ty za normálních okolností zaniknou v hlasech významnějších zemí, o které je samozřejmě mezi médii a politiky větší zájem. V době šesti měsíců v čele Unie má ale každá země šanci prosadit se. Nemůže ostatním státům vnutit vlastní agendu, ale může dát důraz na věci, na kterých ji opravdu záleží. To se Čechům stoprocentně povedlo. Představili se jako obhájci principů a hlavních předností integrace. Kromě oblasti jednotného trhu se výrazně profilovali také v energetice: v Praze se na začátku května konal summit k tak zvanému jižnímu koridoru, který Unii snad výrazně přiblížil k budoucím dodávkám plynu z Ázerbajdžánu a Turkmenistánu, a tedy k omezení závislosti na Rusku. Jak víme ze zákulisí, Česko na tom má výrazný podíl.

Prezident Klaus nic z toho nepřiznává. Na otázky po významu českého předsednictví odpovídá ve stylu, že Lisabonská smlouva ruší diplomacie jednotlivých států a zavádí diplomacii evropskou, takže samostatná česká činnost na mezinárodní scéně končí. Je vidět, že prezident jím tolik kritizovanou Lisabonskou smlouvu pořádně nečetl. Jestliže jeho kritika na adresu Unie bývala v některých ohledech podnětná, dnes si Klaus vystačí s pouhými frázemi, které jsou často mimo realitu.

Sečteno a podtrženo, české předsednictví bylo během prvních tří měsíců úspěšné. Druhá polovina předsednictví je ale českým bojem v evropském koutě. Nová vláda se klidně může přetrhnout, ale potřebnou autoritu prostě nemá. Jejím úkolem jsou jen záchranné práce a minimalizace škod. K českému štěstí se politický život v Unii díky blížícím se volbám do Evropského parlamentu prakticky zastavil. Češi tak musejí už jen odřídit červnový summit evropských lídrů. Tahle velmi významná schůzka se ale v české režii odehrávat nebude. Je jasné, že za stávající situace mimořádně vzrůstá slovo velkých zemí, především Francie a Německa. Dobře řízené předsednictví malé země se proti hlasu některé velmoci mohlo prosadit, jak ukázal česko-francouzský souboj o protekcionismus. Současná česká vláda bez skutečného politického mandátu ale bude hrát jen druhé housle. Netřeba dodávat, jak to vše negativně působí na reputaci a autoritu České republiky v rámci sedmadvacítky.

Česko teď tedy platí za provinčnost a malost českých politiků. Šéf opozice Jiří Paroubek, pro kterého jsou podle jeho vlastních slov domácí průzkumy veřejného mínění důležitější než to, co se o jeho zemi píše v evropských novinách. Prezident Václav Klaus, pro kterého je nepřítelem každý český politik, který v Bruselu používá jiné slůvko než "ne". Ale máslo na hlavě má i premiér Mirek Topolánek: přes dobré řízení předsednictví zaplatil za to, že se nedokázal dohodnout na klidu zbraní s domácí opozicí a myslel si, že vše protlačí buldozerskou metodou. A poslední střípek do téhle nepěkné mozaiky? Sochař David Černý, který po nástupu nové vlády nechal z Bruselu odstranit svou plastiku Entropa. Prý proto, že podporoval Topolánkův kabinet a s jeho nástupci nesouhlasí. To se dá subjektivně chápat. Ale ve skutečnosti se David Černý chová úplně stejně jako Jiří Paroubek. Ani jeden z těchto pánů nepochopil, že předsednictví Evropské unie nepatří konkrétní vládě, ale celé zemi. Když se v nějakém ohledu pokazí, platíme za to všichni.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .