Ztracení, bloudění a hledání. I to vidí mladý spisovatel ve své generaci

26. květen 2016
Spisovatel Lukáš Vavrečka

Věkově patří mezi mladé. Ale občas cítí, jak se v něm perou dva pohledy na svět. Lukáš Vavrečka přemýšlí, ke kterému se přikloní.

„Jsem někde na pomezí mezi začínajícími třicátníky a těmi, kterým je lehce přes dvacet. U mě se to kříží a někdy i mezi sebou bojuje. Kladu si otázku, proč se mi zdá, že ti mladší to podle mého názoru dělají tak špatně.“

Mladí a atraktivní

Vavrečkova kniha Ztracená generace by měla vyjít na podzim. Věnuje se setkávání jednotlivých generací a případně fascinaci mladou generací. „Tam je určitý druh elánu a nezakotvenosti, která se projevuje obrovskou snahou o mobilitu, poznávání Evropy a podobně. Zároveň se zapomínají určité kořeny, vztah k původu, rodině.“

Každých sto let se podle Vavrečky historie opakuje. „V osmdesátých, devadesátých letech přichází dekadentní generace s nějakým uvolněním morálky a od počátku dvacátých let opakovaně přichází konjunktura v ekonomickém a sociálním slova smyslu. Mládež se má relativně krásně, nemá určité druhy starostí, ale jistým způsobem neví, co se sebou. Nenachází životní cíl, protože pohodlí, které se od svých rodičů naučili za cíl považovat, už mají.“

V generaci 18-34 bychom prý našli dost cílevědomých workoholiků. „Může to být náhražka za něco, co hledají ve skutečnosti. Mohou si tím kompenzovat jiný generační problém. Já když nic nedělám, mám ze sebe pocit prázdna. Trpím tím, že se necítím produktivní,“ přiznává sebekriticky Lukáš Vavrečka.

Stíhá toho moc

Prozaik, básník, esejista, ale taky příležitostný jazzový pianista nebo grafik. To všechno si ke jménu Lukáš Vavrečka můžete přidat. Muž, který učí na Univerzitě Pardubice na Katedře literární kultury a slavistiky většinu času zpracovává literární texty. „Dostávám je ke zhodnocení, zredigování. Na mou tvorbu to nějaký vliv má. Projevuje se taková nemoc z řemesla. Píšete vlastní text a přicházejí všechny nápady. Třeba by nepřišly, kdybych nepřečetl takové množství textů od jiných lidí.“

Čtěte také

Jako spisovatel dbá na detaily: „Dvacetkrát text přepisuju, neustále tisknu, proškrtávám, zanesu zpátky do dokumentu, zase vytisknu. Kniha vzniká třeba i několik let, než ji dobrousím do té podoby, ve které s ní jsem spokojený. Kolikrát se i bojím, že to do té podoby nedojde. Pořád tam něco nacházím. Někdy nevím, jak se přesvědčit o tom, že už text můžu pustit.“

Připouští, že je v něčem docela puntičkář. „Ale je to můj způsob přístupu k literatuře nebo ke kreativní tvorbě vůbec. Je to něco, co mě zároveň baví. Proto mi nevadí se v tom i roky pitvat,“ říká Vavrečka.