Zůstala jen jména

Původně pozdně gotická Pinkasova synagoga z roku 1535 na místě ještě starší modlitebny z 15. století patří k nejvýznamnějším památkám židovské Prahy. Současně však již celá desetiletí zůstává místem pietní vzpomínky.

V hustých, jako by plovoucích řadách vepsaná písmena na jejích zdech upomínají na téměř 80 000 židovských mužů, žen a dětí z Čech a Moravy, zavražděných nacisty a jejich pomahači. Ve svém celku tak dávají vzniknout stísňujícímu, a přitom podmanivému prostoru, v němž se krutě zmařené lidské osudy vracejí do společné paměti.

Cesta k vytvoření takového památníku nebyla lehká. Antisemitský komunistický režim neměl v 50. letech minulého století nejmenší zájem na připomínce židovských obětí války a tehdejší ředitelka Státního židovského muzea Hana Volavková, sama přeživší šoa, zvolila pro podporu svého záměru slovník stranického aparátu: „Politicky znamená zřízení památníku zúčtování s fašismem,“ argumentovala. „Mluví o vyvraždění veškerého židovského obyvatelstva v českých zemích, jehož osudy se spojily s osudem českého národa za okupace.“ A aby ještě více zapůsobila, připomněla památník jako „důstojný čin, jehož uskutečnění přispěje k míru mezi národy“.

Práce na nápisech začaly, až když se politické ovzduší alespoň částečně uvolnilo, a trvaly do roku 1959. Umělecké řešení navrhli malíři Jiří John a Václav Boštík, kteří vepsáním jmen obětí s jejich domovskou obcí, datem narození a smrti vytvořili prosté a zároveň silné sdělení: strohé údaje válečných deportačních seznamů proměnili v dotek konkrétních životů. Hojně navštěvovaný památník se pak stal jednou z nejpůsobivějších připomínek šoa v Evropě.

Nemělo to dlouhého trvání. Po okupaci v srpnu 1968 byla Pinkasova synagoga s odvoláním na pronikání spodní vody uzavřena, a znepřístupněna zůstala až do pádu komunistického režimu. Jak se potom ukázalo, nebyla jen ponechána svému osudu; veškeré původní nápisy byly až na nepatrné zbytky barbarsky strženy.

S psaním nápisů proto bylo třeba začít znovu – písmeno po písmenu. Devátého dubna 1996, právě před 30 lety, byla obnova dokončena.

Většina českých a moravských Židů zavražděných za okupace nemá hrob. Na vrcholu čtyř oblouků pod okny synagogy proto při obnově nápisů přibylo po jednom hebrejském písmenu. Společně vytvořily akrostich, který odkazuje k židovské formuli na náhrobních kamenech: „Nechť je jeho (její) duše spojena ve svazku života.“

Památník v Pinkasově synagoze se tak stal a stále je nejen připomínkou vražedné protižidovské zášti, ale i symbolickým náhrobkem českých a moravských obětí šoa.