Blažené filmy a blažené knihy

„Přesně na něco takového mám chuť.“

Film začal a já se po chvíli přistihla, že koukám na plátno s blaženým výrazem a Rita zrovna tak. V kině vládla blažená pohoda a vydržela vládnout celý blažený film, na jehož konci jsem měla chuť blaženě zatleskat…

Řekněte mi, prožít dvě hodiny v blažené pohodě, je to málo nebo hodně? Zapomenout na všechno „neblažené“, mít blažený pocit nejenom z pohody v sobě, ale i z pohody, která je v divácích kolem nás, jít z kina a vzpomínat na holčičí přátelství, na dětství, na školu, na svatbu a pořád mít ve tváři blažený výraz - to přece není málo!

Proč někdy alespoň jeden kritik nepochválí blažené filmy, které sice nikdy nezískají Oskara, ale způsobují na tvářích žen a mužů všech věkových skupin, blažený výraz, napadlo mě druhý den, když jsem na svůj blažený pocit z nevěst, nemohla zapomenout.

A když jsem asi za týden pozorovala ve vlaku muže, jak s blaženým výrazem čte knihu, která byla na hony vzdálená filozofickému traktátu, uvědomila jsem si, že vedle blažených filmů, jsou i blažené knihy.

Ale zatímco blažené filmy kritici odstřelí a dají jim maximálně 20%, blažené knihy ve většině případů ignorují.

Dožiju se toho, že někdy nějaký kritik napíše něco o mých blažených knihách, napadlo mě a hned jsem si odpověděla. Nedožiješ. Tvoje blažené knihy kritiky nezajímají.

Z tohoto zjištění jsem byla asi deset minut trochu špatná, ale pak jsem si přečetla mail od čtenářky Dany, která mi napsala z mých webových stránek.

„Chtěla jsem vám poděkovat. Právě čtu vaši knihu „Když je kolo v kufru“ a směju se.“ Poděkovala jsem jí také a ona mi obratem odpověděla.

„Abyste mi rozuměla, mám za sebou těžké životní období a vaše kniha je první kniha, kterou po čtyřech letech čtu a nad kterou se směju.“

Čert vem kritiky, řekla jsem si. Tenhle mail si zarámuju, stejně jako si zarámuju dopis od Ludvíka Vaculíka, který mi přišel před Vánoci! Poslala jsem mu totiž svoji knihu, Když divadlo sundá masku, a on mi za několik dnů, odepsal.

„Vážená paní Fuchsová! Vaši knihu jsem si jedním tahem přečetl. Je to výborně napsané a velice usvědčující: že herci jsou vlastně trochu blázni. Totiž: mají v sobě všechny naše nectnosti jaksi ve větší míře, však proto se asi mohou tak převtělovat. Podivuju se také té řadě knížek, co jste napsala, a po nějaké se poohlédnu. Přeju vám, abyste měla pořád co psát a bavilo vás to!“

Několikrát jsem si to blaženě přečetla a pak jsem šla blaženě psát další blaženou knihu…

Když jsem tenhle příběh dopsala, uvědomila jsem si, že má pokračování, které vás určitě pobaví.

8. prosince 2014, jsem byla v Senátu slavnostně přijatá do Obce spisovatelů České republiky. Setkala jsem se tam s mnohými svými kolegy, a jeden z nich, spisovatel a kritik Ivo Fencl, mě požádal o rozhovor.

Čtěte také

Asi za dva dny mi Ivo poslal mail. Že prý jistý kritik o mně v diskusi tvrdí, že nebudu spisovatelka, i kdybych napsala 222 knih, a jedním dechem přiznává, že ode mě nikdy nic nečetl, a hodnotí mě pouze podle počtu knih, které jsem vydala.

„Nechceš to nějak okomentovat,“ zeptal se mě Ivo, a já odpověděla, že ne.

Co bych tomu kritikovi měla napsat? Jak bych se měla bránit, když ode mě nic nečetl? Musela bych mu napsat, že kritizovat někoho za jeho práci, a přitom nevědět, co ten člověk dělá, je přinejmenším… hloupé, nebo, chcete-li, krátkozraké.

Víte, moji milí posluchači, mě nemrzí, co o mně ten kritik napsal. Mě mrzí, že lidé jako on, píší kritiky a dokonce do Literárních novin. Ale možná je lepší, že píší jenom kritiky a nestaví třeba domy. To by bylo daleko horší, nemyslíte?