Ošoupaná hlavička

Ano, máme dva medvědy z pohádky, Potkali se u Kolína. Jsou ozdobou začátku lesa, který se jmenuje Borky. Ale sochy to nejsou. Jsou to medvědi, kteří se potkali u Kolína, ale v ulicích Kolína nemáme žádnou sochu.

Myslím si, že je to škoda, protože každá socha je zázrak. Má nekonečně mnoho podob. Můžete se na ni podívat jednou, desetkrát, stokrát, a pokaždé bude jiná. Můžete ji obcházet kolem dokola den, týden, rok, a pokaždé bude jiná, pokaždé ji budete znovu a znovu objevovat.

Sochy, umístěné ve městě, sochy, které jsou součástí ulice, součástí našich životů, nás přinutí zastavit se. A když nás taková socha přinutí k zastavení, tak ji možná i pohladíme, v duchu jí něco řekneme, a pak jdeme dál a neseme si to krátké zastavení s sebou, protože setkání se sochami, nejenom v ulicích města, je jako očistná koupel.

Dokonce si myslím, že ten, kdo si uvědomí přítomnost sochy ve svém městě, nerozkopne v noci odpadkový koš, nevyrve dopravní značku, nezlomí stromek, nezapálí kontejner - protože podvědomě bude cítit, že ve městě, kde nedávno potkal na ulici sochu, se tohle nedělá.

A nesouhlasím s jedním kolínským intelektuálem, kterému jsem se nedávno o sochách zmínila. Víte, co mi odpověděl?

„To je nesmysl. Sochy jsou pro kolíňáky škoda. To by byly vyhozené peníze! Kolíňáci ještě k sochám nedorostli. Okamžitě by je zničili, poplivali, ukradli.“

Chcete vědět, co bylo impulsem k tomu, že jsem zatoužila po sochách v ulicích Kolína? Nebyl to jeden impuls, byly to dokonce impulsy tři.

Je to Nymburk. A lavička, na které sedí spisovatel Bohumil Hrabal a vy si k němu můžete přisednout.

Jsou to Pardubice, kde před pardubickým nádražím stojí socha Jana Pernera, významného českého projektanta a stavitele železničních tratí. Díky Pernerovi a železnici se Pardubice začaly rozvíjet a staly se přirozeným dopravně logistickým centrem České republiky.

A pak je to Praha. Když přijedu z Kolína na Hlavní nádraží a vlak zastaví na prvním nástupišti, vím stoprocentně, co udělám. Pohladím po vláscích holčičku. A totéž udělají i jiní. Dospělí i děti. Na prvním nástupišti, kousek od eskalátorů, stojí totiž od 1. září 2009 sousoší. Muž s kufrem u nohou, drží v náručí chlapce a vedle nich stojí holčička. Toto sousoší je věnováno siru Nicholasi Wintonovi, který v roce 1939 odvezl 669 převážně židovských dětí vlaky do Spojeného království, aby je zachránil před transportem do koncentračních táborů.

A ta holčička, která stojí vedle muže s chlapcem v náručí, ta holčička má na temeni hlavičky, od toho, jak ji lidé hladí po vláscích, ošoupané místo, plné lásky…