U parku jsem čekal marně!

Měl jsem už všechno hotové a tak jsem jen tak seděl v kanceláři před počítačem, koukal do tabulek a viděl jsem před sebou Janu. Chodíme spolu už dva roky a je to čím dál krásnější!

Vidíme se ale strašně málo. Vlastně jenom o víkendech. Oba totiž denně dojíždíme z Pardubic do Prahy, Jana do školy, já do práce. Ráno nám to naštěstí vychází, jezdíme společně, a když máme štěstí a jsme sami v kupé, nemá to chybu a z naší cesty je nejkrásnější hodina, jakou si kdo umí představit! Odpoledne je to horší. Málokdy nám vyjde, že jedeme stejným vlakem a většinou se sejdeme až doma.

Dneska jsme se ale domluvili, že domů pojedeme odpoledne společně, projdeme se Pardubicemi a nakoupíme, co potřebujeme do našeho podnájmu.

Těšil jsem se, a když mi pípla od Jany esemeska, nedočkavě jsem sáhl po mobilu.

„Pavlíku, počkej na mě na nádraží u parku ve 14:30. Pojedeme ve 14:55. Těším se. Pusinku. Papa. Jana.“

Rychle jsem se sbalil a utíkal na tramvaj. Když jsem procházel parkem před Hlavním nádražím, říkal jsem si, kam si mám stoupnout?, ale pak jsem vydedukoval, že Jana přijde od Václavského náměstí a stoupl jsem si tak, aby mi neproklouzla.

Za chvíli se ke mně přišoural kluk v bílých džínách a v bílé bundě. Koukal jsem na něj, říkal jsem si, že je oblečený jako v létě, nohavice měl zablácené, bunda byla také pěkně špinavá, to je nápad, vzít si do takového počasí bílé věci, před chvíli přestalo pršet - tohle všechno mi běželo hlavou, a on stál najednou u mě a zeptal se mě, jestli nechci hérák.

Pak se u mě zastavila holka, které jsme si s Janou už několikrát na nádraží všimli, žebrala totiž každý den peníze na vlak, prý musí jet za nemocnou babičkou, ale nikdy nikam nejela, koupila si za vyžebrané peníze lahvové pivo a za chvíli jsme ji viděli, že už zase natahuje ruku... Jako teď. Natáhla ke mně ruku a prý, jestli nemám drobáky. Beze slova jsem se od ní otočil a šel jsem o kus dál. Něco za mnou křičela, tak jsem šel radši čekat dovnitř.

Když jsem prošel kolem skupinky bezdomovců, která se domlouvala, kdo má teď zaplatit pivo, řekl jsem si, že Janě zavolám. Bylo tři čtvrtě na tři, za deset minut nám to jelo, a jak to vypadá, pojedeme pozdějším vlakem a z odpoledních nákupů nic nebude...

Vytáhl jsem mobil a najednou slyším, jak na mě někdo volá. Rozhlížím se kolem sebe a vidím kus ode mě Janu, jak na mě mává a ukazuje na hodinky. Rozeběhl jsem se k ní a vůbec jsem nepřemýšlel, kudy mi proklouzla, protože nám to za několik minut jelo. Popadla mě za ruku a hnali jsme si to na třetí nástupiště.

„Kde jsi, Pavlíku?! Čekám tady už půl hodiny!“ Její zadýchaná otázka mě zarazila.

„Jani, čekám na tebe od půl třetí u parku! Přece jsi mi to takhle napsala! Čekej u parku!“

„U jakého parku, proboha? Pavlíku, já na tebe čekám půl hodiny u párků!“

Ukázala na stánek s párky v rohlíku, kolem kterého jsme právě běželi a pak jsme se oba tak rozesmáli, že jsme měli opravdu co dělat, aby nám vlak neujel…