Divadelník Radek Žák: Jsem normální buran, chlap. A ta hra mě kultivuje

Původně se představení mělo jmenovat „Pláč“, ale vedení Východočeského divadla Pardubice mělo obavy, aby tento název nebyl příliš odrazující. „Konzultovali jsme to i s autorkou Lenkou Lagronovou. Nakonec jsme si říkali, že nám to pomůže taky při samotném inscenačním chápání. Nejdřív jsem se tomu bránil, ale myslím si, že je to tak dobře,“ připouští Žák.

Při otázce, jestli byla sobotní premiéra úspěšná, se začne trochu ošívat: „Slovo úspěšná nemáme rádi, ale pokud by se to mělo měřit ohlasem diváků, tak byla úspěšná a doufám, že bude stále úspěšnější.“

Splněný sen

Radek Žák si Lenku Lagronovou cíleně vybral. Říká o ní, že je to jeho dlouhodobá literární láska: „Inscenaci považuji za splnění snu. Postavy jsou neuvěřitelně niterné, odvážné, obohacující. Dá se sledovat odhalování duší, ale díky autorce velmi přirozeným způsobem.“

K herečkám přistupoval Žák s respektem. „Všechny čtyři byly skvělé, svou otevřeností mi dodávaly víc odvahy při práci. Text si je postupně získal a hru mají rády. Na první přečtení vás může vyděsit svou odvážností, intimitou, působí skoro až depresivně. A přitom to je úplně opačně.“

Díky inscenaci se herečka naučila hrát na klavír

Jednu z rolí ztvárnila také Lenka Zbranková z Prahy. Proč si režisér vybral právě ji? „Znal jsem ji z jiného projektu. Je to výborná herečka, člověk do party, týmový. Dokonce v představení hraje na klavír, což předtím neuměla. Někdy od června měla skladbičky u sebe a dnes nikdo nepozná, že na klavír nehrála!“

Před lety nazkoušel studovaný divadelní vědec Radek Žák pohádku "Honzovy buchty" a vánoční hru "Hvězda". Tvrdí, že tím sám sebe vychovává: „Je tam citlivost. Já jsem normální buran, chlap a tímto se kultivuju.“ A dodává: „Když jsem na jevišti, jsem herec a když jsem v hledišti a snažím se režírovat, tak jsem režisér.“

Při práci často pendluje mezi Prahou a Pardubicemi: „Vlaky jsou rychlé, člověk se dospí nebo si něco přečte. Ale nesmí zaspat směrem do Pardubic,“ uzavírá s úsměvem.