Dnes už se na jevišti nebojím, směje se Petra Černocká

Petra Černocká se narodila v Praze. Maminka byla úřednicí, tatínek právníkem. Starší bratr měl také umělecké sklony. I ona pak v souladu s rozhodnutím rodičů a s přijímací komisí vystudovala operní zpěv a klavír.

Kdybyste měla vzpomenout na nějaký moment, kdy stojíte na pódiu, zpíváte s kapelou a máte skvělý kontakt s publikem. Byl by nějaký konkrétní?

Petra Černocká při vystoupení|foto:Martin Hykl, Czech News Center / CNC / Profimedia

S kontaktem s publikem je to tak, že když člověk začíná, tak se toho sálu bojí, jestli ho přijme, pak se tak malinko jako osmělí a řekne si: „Tak ještě jim něco řeknu.“ A pak řekne ještě víc. Když už se dopracuje v pěvecké kategorii, až do toho, řekla bych, velmi zralého vystupování, tak já už si tam opravdu můžu dělat a říkat, co chci. Někdy jsem i vtipná, lidi se smějí, můj muž to občas prošpikuje zase svým bonmotem, co ho zrovna napadne.

Opravdu si tam děláme, co chceme. Když vidíme, že lidi jdou s námi, že se smějí, tak jsme hrozně šťastní. Dneska už se na jeviště vůbec nebojím. Já nevím, jak se mi to stalo, ale já ten dětský hlas, s kterým jsem začínala, tak ho mám pořád. Ono je to až skoro v kontrastu s mým poměrně postupujícím věkem.

Narazila jsem na vaši citaci: „Když jsem v nenáladě, používám humor.“ Je to ten nejlepší lék?

Ano. Když nejsem v náladě, tak je to taky tím, že jsem dlouho bez mezilidského kontaktu. Dneska už jezdím o něco méně, protože se mi ty kilometry zapisují do těla. Nemám to ráda vylézat po 300 kilometrech z auta. Už jsem doma a třeba si maluju hodně, abych byla tvůrčí. Takže maluju sice obraz, ale přeci mi chybí lidé. Já potom musím s někým mluvit, protože jinak já obtěžuji na ulici. Když jsem šla sem, tak jsem taky obtěžovala. Protože jezdím hromadnou dopravou, seděla tam holčina, měla tak nádherného, zrzavého, mrňavého pudlíka. No, to není možné nezapříst hovor. Já jsem prostě hrozná. Já

Když přede mnou sedí někdo z hostů, koho zásadním způsobem v životě ovlivnila jedna z jeho rolí, tak je mi až žinantní se na to téma ptát. Jak to máte se Saxanou?

No, tak já už jsem ji zpracovala. Já jsem tou celou situací nejdřív byla nadšená, že jsem slavná, pak jsem byla méně nadšená, protože jsem říkala, že snad zpívám. Oni pořád s tou Saxanou.

Saxanu už beru jako zábavu. Už jsem ji zpracovala.

A teď už je z toho takový karbanátek zpracovaný, že s tím naopak pracuji, že jsem to já. Tu a tam některé děti opravdu ráda potěším, že jim oznámím, že já jsem ta Saxana. Už to beru zase jako zábavu. Už mám za sebou takové to, co pořád máte s tou Saxanou.

Dokázala jste v tom věku rozpoznat, že to je role, která vás bude provázet celým životem?

No, ani moc ne. Já jsem už byla duší zpěvačka, já už měla i kapelu, a proto vznikla ta písnička, protože my jsme si to vyžádali. Manažer řekl: „Když tam bude hrát, tak ať má písničku.“ Byl to výborný nápad, písnička je tu do dnes. Já jsem tehdy to brala jako zajímavý odskok k jinému žánru, ale vedle už příští týden čekala kapela, že jsme měli jet na pár dní na Slovensko. To bylo docela hektické. Já byla rozhodnutá už pro tu zpěvačku.

Na závěr vždycky klade otázku umělá inteligence: Kdybyste mohla cestovat časem a zazpívat si duet s jakoukoliv historickou postavou. Kdo by to byl a jaká píseň by to byla?

Já bych si ráda zazpívala s Olivií Newton-John. To je jedna z prvních zpěvaček, která mi přišla, že má takový směšný hlas jako já, i když lepší. Krásně frázovala. A ještě byla půvabná a taky taková holčičí. My bychom tam byly jak holky z naší školky. To by se mi líbilo.

Dokáže ji při koncertě ještě překvapit její muž? Proč se bez dcery neobejde? Proč ráda vystupuje pro děti a s dětmi? Má trému, když kouká na vystupující dceru? Poslechněte si celý rozhovor.