Do Borové u Poličky za přírodou a historií

V lesích nad Borovou je dodnes roztroušená munice, která nečekaně vybuchla na konci května roku 1945. Tragédii připomíná pomník se jmény mladých mužů, kteří při výbuchu přišli o život.

Ke konci války prošla Borovou německá i ruská vojska. Zůstalo po nich mnoho válečného materiálu v příkopech i po lesích. Místní lidé museli veškerou munici sesbírat a přinést na vlakové nádraží do Borové, odtud ji pak volskými potahy převáželi do vzdálenějšího místa nad vesnici, kde ji měli později pyrotechnici zneškodnit.

Bohužel 28. května 1945 došlo k nečekanému výbuchu. Na místě zahynuli čtyři mladí chlapci a jeden muž zemřel na následky zranění později v nemocnici.

Borovští si tuto tragédii každoročně připomínají, vždy poslední květnovou neděli jdou z vesnice až na místo výbuchu, kde je dnes pomníček se jmény usmrcených mužů. Takzvaný Mírový pochod má více než šedesátiletou tradici.

Zbytky vybuchlé munice 74 let po válce

Rodina Pamova se nevrátila

Před válkou žila v Borové už jen jedna židovská rodina. Pamovi měli malý obchod se vším, co lidé na vsi potřebovali. Měli čtyři děti, na začátku války už dvě nejstarší z domu. S dcerou a vnukem se Pamovi potkali v prosinci 1942 na seřadišti do transportu. Druhou světovou válku nepřežil nikdo z nich. Paní Pamová zemřela už v Terezíně, ostatní členové rodiny zahynuli v plynových komorách v Osvětimi.

Borovskou rodinu Pamovu připomíná sedm Kamenů zmizelých, které jsou osazeny před domem, ve kterém před válkou Pamovi žili.

Rodina Pamova se svými čtyřmi dětmi před válkou, nikdo nepřežil

Četník František Makovský

V Borové v rodině krejčího Makovského se v roce 1897 narodilo páté dítě, syn František. Ve 14 letech odešel do Německa, vyučil se krejčovskému řemeslu a pracoval v dolech. Naučil se dobře německy a tato znalost určila i jeho pozdější osud.

Po návratu z první světové války odešel jako četník na Podkarpatskou Rus, kde pracoval přes 20 let. Na rodnou Borovou ale nezapomněl. Z podkarpatského Cholmovce chtěl do Borové přivézt starý dřevěný kostel, obec na jeho převoz bohužel nenašla dost peněz a tak kostelík skončil v Dobříkově u Chocně. Koupi i převoz zaplatil poslanec Václav Klofáč, který tou dobou v Dobříkově žil.

Kostel přijel do Dobříkova vlakem z Podkarpatské Rusi

Po březnu 1939, kdy oblast zabrala maďarská vojska, byl velitel Stráže obrany státu Makovský, zatčen a odsouzen k trestu smrti. Po přímé intervenci německého konzula byl z maďarského koncentračního tábora propuštěn, ovšem šedivý s vytlučenými zuby a přelámanými žebry.

Počátkem roku 1942 byl odvelen, díky znalosti němčiny, ke zvláštnímu četnickému oddílu v Terezíně. Pomáhal zde židovským obyvatelům až do svého zatčení gestapem 15. září 1943. Po výsleších zůstal internován v Malé terezínské pevnosti.

Dopis od lidí přeživších Terezín

Ale ani konec války a následný příchod komunistů mu nepřinesl klid a zaslouženou úctu. Jako četník na hodně lidí, hodně věděl. Od dalších soudů a věznění ho zachránila podpisová akce lidí, kterým František Makovský v Terezíně pomáhal a kteří válku přežili. Výraznějšího ocenění se Františku Makovskému a jeho ženě dostalo až po jejich smrti v roce 1996, kdy byla oběma udělena státem Izrael cena Spravedlivý mezi národy a jejich jména byla vepsána na pomník Yad Vashem v Jeruzalémě.

Spustit audio

Související