Do rádia nepůjdu, chci být instuktorkou lyžování. Nakonec je to jinak

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lucie Výborná

Tentokrát slibujeme pestré a dobrodružné povídání. V přeneseném slova smyslu v něm může hrát roli adrenalin. Ať už se v našem těle uvolňuje jako důsledek živého televizního či rozhlasového vysílání, při lezení po horách, plavbě po moři nebo nad kupou srolovaných ponožek v koši špinavého prádla, musíme se s tím nějak poprat.

Můj dnešní host novinářka a moderátorka Lucie Výborná to hravě zvládá. Narodila se v Hradci Králové, studovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy a z ruchu velkoměsta, jak může, uteče na hory, k oceánu.

Skloubit výchovu dítěte, domácnost a náročnou práci bývá někdy pěkně složité, když si k tomu přidáme ještě koníčky, které zabírají hodně času, tak je to někdy pěkný kolotoč. Jsem ráda, že sis našla chvíli na Zálety.

Osobně to vnímám tak, že právě to, co nás fyzicky vyčerpá, nám paradoxně přináší energii, abychom zvládaly onu ženskou každodennost.
Je to svatá pravda. Já bych chtěla ale říct, že mám někdy pocit, že jsem nejhorší maminka a manželka na světě. Já si myslím, že člověk někdy musí být špatná matka, aby to nějak vyšlo. Já jsem četla rozhovor s Klárou Poláčkovou, vynikající naší horolezkyní, která má děti dvě, já mám jedno dítě- dceru, tak mám jednodušší, ona říká, že někdy člověk potřebuje ten únik, aby se srovnal, pak dá tomu dítěti to nejlepší.

Toto povídání s předstihem předtáčíme. V době, kdy to budeme vysílat, budeš dost možná daleko někdě pod Cho Oyo. Silné zemětřesení na konci dubna plány vaší expedice navštívit nádhernou Tyrkysovou bohyni, jak se v předkladu z tibetštiny hoře Cho Oyo říká, hodně zkomplikovaly.
Já jsem v době, když jsme scházeli z K2, dostala jsem nabídku od Honzy Trávníčka a Petra Maška, se kterými jsme byli ještě s Radkem Jarošem na K2. Oni říkali, ať jedu s nimi na Cho Oyo. Já se ptala, co tam jako reportér předvedu jiného, než co jsem předvedla na K2. Pak jsem říkala Honzovi Trávníčkovi, že máme ve Světlušce kluka, který je šikovný horolezec, jestli by nemohl jet s námi. On říkal, že klidně a ptal se, jak je na tom lezecky. Říkala jsem mu, že docela dobře, akorát nevidí. Musím říct, že právě proto Honzu Říhu nesmírně obdivuji. On je opravdu výborný lezec. Dokonce jsem pochopila, že se teď mezi horolezci začíná říkat: „Vezmu to na Říhu.“ To znamená, že když lezeš a nejde to a nevíš, co je nad tebou, tak prostě vyskočíš a šáhneš do prázdna, jdeš naslepo. Honza se tomu hrozně smál, když jsem mu to říkala. Abych se vrátila k tématu. My máme celkem tři soustředění. Když to dobře dopadne, tak Honzu Říhu na vrchol povedou dva lidé.

Lucie Výborná vystoupila na jeden z alpských vrcholů i s nevidomým horolezcem Honzou Říhou

Lucie Výborná se narodila v Hradci Králové, hrála tenis, lyžovala. Chtěla si být někdy profesionální sportovkyní?
To jsem chtěla, ale měla jsem úraz v lyžování, pak už se to se mnou vleklo a nemám kolena úplně v pořádku. Pochopila jsem v jednu chvíli nebo jsem byla donucena pochopit, že to skutečně nepůjde. Potom jsem vystudovala tu vysokou školu, u které jsem byla přesvědčena, že to nechci vůbec dělat. Já jsem nechtěla být novinářkou. Když celá ta škola skončila, tak jsem šla za svým kamarádem, který měl spolu podíl v lyžařské škole, prosila jsem ho, aby mi tam sehnal práci. On říkal, že se z toho teďka stahuje a začíná pracovat v jednom rádiu v Čechách a rozjíždí ho, ať přijdu na konkurz. Já jsem mu říkala, že když mi nechce pomoct, ať mě neotravuje, že do žádného rádia na konkurz nepůjdu, protože mě to nezajímá. On byl týden tak vytrvalý, až mě na ten konkurz odvezl. Tak jsem se nestala lyžařskou instruktorkou.

Já se ještě vrátím do Hradce. Jak dlouho jsi tam žila?
Velmi krátce, protože moje maminka porodila mého bratra za poměrně drsných podmínek v moskevské nemocnici v roce 1954. Po tomto zážitku říkala, že druhé dítě nechce. I proto je mezi mnou a mým bratrem 6 let. Maminky bratr, pan doktor Milan Šána, byl primářem v hradecké nemocnici, tak maminku uklidnil tím, že se tam o ni postarají, že bude vše v pořádku, a tak jsem se v hradecké porodnici narodila v roce 1969 já.

Tvoji předkové ve východních Čechách žili a žijí.
Já mám takový zvláštní pocit, že vždycky když přejedu Hradec Králové a octnu se na Slezském předměstí a vyjíždím směrem na Rychnov nad Kněžnou a na Orlické hory, tak se mi v duši otevře něco hezkého a vím, že jsem doma, cítím tu vůni a je mi příjemně. Je to zvláštní, protože já jsem v tom Hradci jenom narodila, hodně jsme sice do východních Čech jezdili, ale nejsem tam fakticky doma. Jsem doma v Praze. Je mi tam nesmírně hezky, protože už v době mého dospívání můj bratranec pořádal spolu se svými přáteli slavné Orlické stezky. Táhlo se celý den na koních a na povozech a večer byl country bál. Mám tam tedy hodně přátel.

Chci se zeptat, jestli ty máš v Alpách nějaké takové místo, které tě přitahuje nebo kam se ráda vracíš?
Já jsem strašně zvědavá. Mě to spíš žene pořád dál. Navíc můj spolulezec mi řekl, kolik je v Alpách čtyřtisícových kopců. Je jich přes 80. Díval se na mě s takovým tím výrazem, že mi bude 46, těch kopců je 80, že to do šedesáti dáme. Já jsem na to nezabrala. Moje zvědavost je ale veliká.

Co skialpy? Je to tvoje láska poslední doby?
Já jsem objevila úplně neuvěřitelnou věc. Říkala jsem si, že už nemusím stát fronty na vleku. Stačí si sbalit dobře batoh, vzít si lyže a stoupat do hor, kde nikoho nepotká. Večer dojde na nějakou chatu, kde si zatopí v kamínkách, když tam jsou, tak je to neuvěřitelně osvobozující. Já jsem zjistila, že jsem v horách ráda sama. Taky na skialpy může člověk vyrazit i v 80 letech, protože běžky neudrží tak dobře stabilní nohu. Já si myslím, že když pán Bůh dá, tak je budeme moci provozovat, i když budeme staré báby.

Vždycky od tebe slyším, že tě pořád rozhlas táhne víc než televize. Václav Moravec mluví v souvislosti s rozhlasem o větší intimitě. Čím je pro tebe rádio přitažlivější?
Asi lidmi. Já si to uvědomuji čím dál tím víc. To není nic proti lidem z televize nebo jiných médií, ale já lidi v rádiu dělím na dva typy. Bud´ někdo rád rádio je, nebo rádio není. Já mám velice blízko k těm lidem, kteří jsou rádio, protože nás naplňuje stejná radost z práce, protože máme ohledně toho média nějakou obrovskou vášeň, lásku. Navíc se mi někdy stane, že se mi nechce do práce, ale pak vjedu do garáže a říkám si, že je to tady skvělé. Uvědomím si, jací lidé tady pracovali. Já si strašně vážím svých kolegů.

autor: ZAR
Spustit audio