Gočárová jsem i proto, že otec přestal platit alimenty, říká pravnučka architekta Gočára

Krev není voda a chci se přijmout taková, jaká jsem. S tím vším, co ve mně je. To říká žena, jejíž pradědeček z matčiny strany byl architekt Josef Gočár a z otcovy strany byli prarodiči spisovatelé Václav Řezáč a Ema Řezáčová.

Klára Gočárová, spisovatelka a učitelka jazyků vystudovala dějepis a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ovládá němčinu, angličtinu, francouzštinu, ruštinu a španělštinu.

Kdy jste si uvědomila, co všechno obnáší nosit příjmení Gočárová a je vlastně vůbec někdo, kdo se vás na pradědečka nezeptá?

„Upřímně, já jsem se narodila jako Klárka Řezáčová, což tak trochu vychází z logiky věci, protože moje maminka Lucie Gočárová si vzala Tomáše Řezáče, záhy jsem se narodila já, ale protože můj tatínek byl poměrně hodně komplikovaná osobnost, tak když mi bylo 18 let, tak mi zavolal a řekl Ahoj, ty máš dneska narozeniny, tak já už ti nebudu posílat alimenty, protože je ti osmnáct. A já hloupá, naivní Klára, srdce na dlani, jsem pravila: Drahý Tomáši, dokud já budu studovat, ty budeš platit. A on, protože měl dlouhé prsty, tak si to zařídil, abych nestudovala. Takže já jsem se dostávala na vysokou školu velmi obtížně za dramatických situací, no ale ledva mi 18 let bylo, tak jsem dorazil na národní výbor Prahy 1, řekla jsem, že už nechci být Řezáčová, že chci nosit jméno své maminky a milovaného dědečka. Tak mám papír a jsem falešný roub a moji hoši jsou taky vlastně falešný roub, protože s Jardou, mým mužem panem režisérem Hanušem jsme se dohodli, že první syn náš bude po něm Hanuš a příjmením Gočár a pak se nám narodil Josef Gočár. Tak doufám, že budou mít nějaké další mužské pokračovatele, aby to jméno neslo tu paměť národa. Je strašně důležité znát kořeny.“

Jak jste se postupně dozvídala o tom, co všechno váš pradědeček dokázal a jak geniální byl?

„Je to velká ostuda, co teď řeknu. Protože když jsem byla na gymnáziu, tak jsem měla funkci nástěnkářky a jednoho dne jsem vyvěšovala neuvěřitelně krásný plakát se všemi možnými stavbami svého dědečka a najednou jsem viděla, že Praha je plná jeho staveb a nejen ta, ale i Hradec Králové, Pardubice, kam oko pohlédne. Takže nastal moment velkého překvapení a zároveň výčitek vůči tomu, že toho nevím víc a že mě máma, která pracovala v Celetné ulici, nikdy neřekla, že Dům U černé matky Boží, kde mělo sídlo výstavnictví a kde ona sama pracovala, je dědečkův. Já se k tomu dostávala svým samostudiem. Dneska jsem šťastná, překvapená a srdce kypí láskou.“

Klára Gočárová natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou

Kdybyste měla vybrat zásadní důvod, proč vám psaní dělá radost, bylo by to to, že máte možnost se vrátit k příběhům, které jste prapůvodně psala pro svoje děti?

„Můj spisovatelský oblouk se nějak uzavírá a snoubí s něčím jiným, takže já si vlastně uvědomuji, že už ve své první knížce jsem řešila zásadní problém, a to, že strýc byl herec příbramského divadla, a když jsem u nich bydlela, tak jsem viděla, že on nemusí ráno do práce. Že tam chodí, mumlá a jde do práce až večer a ta práce je veselá a tak jsem chtěla být herečka. Babička zase ťukala dopoledne do mašiny, a když měla hotové penzum, tak šla hrabat zahradu, šla se podívat na dědečka na hřbitov. A já si říkala, že budu buď herečka, nebo spisovatelka. Nejlepší na tom je, já najednou zjišťuju, že jsem herečka a spisovatelka a jsem strašně udivená. Tak to prostě přišlo.“

Připomeneme knihu Učitelčin snář, aneb Život na z(n)ámku. Je tam nějaká souvislost se seriálem Život na zámku?

„Jednoznačně, protože když jsem dopsala trilogii, která je vydaná pod názvem Voslí můstky, tak jsem si říkala, že žiju s režisérem, znám spoustu veselých historek z natáčení, a teď přišla doba, kdy to můžu všechno napsat, tak jsem psala, vzpomínala, s manželem jsme vysedávali a dávali jsme dohromady spoustu různých vzpomínek a většinou jsme se u toho neskutečně dobře bavili.“

Jak to bylo s Tomášem Töpferem a jeho rolí v seriálu, který režíroval váš muž, Jaroslav Hanuš?

„Především scénárista Jan Míka a můj muž se scházeli u nás na zahradě a kuli velkolepé plány. To ještě vůbec nevěděli, jestli budou točit. A taky měli samozřejmě casting nastavený tak vysoko, že já jen chodila kolem a vůbec jsem do toho nevstupovala. A jak mluvili o těch hvězdách, tak já říkám, že to je všechno špatně, že chtějí rodinný seriál, na který se budou dívat ženy i muži. Já říkám – viděli jste někdy Básníky? A Jarda na to nerad slyšel, protože já v mládí chodila s Davidem Matáskem a on žárlil. Ale tam hrál Tomáš Töpfer takového záletnického doktora a to je přesně to, co oni potřebují. A dámy ho budou zbožňovat a pánům nebude vadit jako konkurent.“

Zajímá mě ještě váš talent k cizím jazykům. Kromě toho, že píšete knihy, také vyučujete cizí jazyky.

„Já jak jsem se dostala k cizím jazykům relativně velmi pozdě, tak jsem měla odstudováno a chodila jsem do těch tříd si jen sednout a tenkrát jsem měla napříč světem spoustu korespondenčních kamarádů, takže zatímco oni se učili něco, co já už jsem znala, tak jsem si dopisovala s celým světem. A když potom přišla revoluce, tak jsem vlastně zjistila, že marxismus-leninismus, který jsem vystudovala – protože ta filozofie se tenkrát tak jmenovala – že mi to asi k ničemu moc nebude. A tak jsem začala učit jazyky.“

Spustit audio

Související