Herec Filip Čapka: Herectví jsem miloval, ale jsem bytostný introvert

Studoval v Ostravě a Brně, hrál divadlo v Olomouci, Brně, Ostravě a většinu svého hereckého života strávil v Praze. Divadlo Bez zábradlí, Švandovo divadlo, Divadlo v Dlouhé, Národní divadlo a mnoho dalších.

Říkáte, že jste nikdy nemaloval, nekreslil a žádné školy ani výtvarné pokusy za sebou nemáte. Prý proto se možná těžko uvěří tomu, že ten důležitý okamžik - přerod herce, zahradníka v malíře - se stal při cestě z jedné vernisáže. Vysvětlíte mi to?

Filip Čapka|foto:Elena Horálková, Český rozhlas

Velmi rád. Víte, léta letoucí tam byla touha malovat, ale když jsem se do té touhy podíval pořádně, tak jsem zjistil, že je v tom pouze ta póza mít ten ateliér, mít tu zašívárnu a mít tam stojany a to všechno, ale nebyla tam ta touha opravdu něco malovat. Potom úplnou náhodou jsme byli na jedné vernisáži, vraceli jsme se v noci domů, tam to kříslo, ale opravdu to byl výbuch. Já jsem se Aničky, mojí dcery, která seděla vzadu, ptal: „Ty Anči, máš doma ještě ty barvičky, co jsi měla na základce?“ „No, asi tam něco bude pod postelí,“ říkala.

Tak jsem přijel domů, vyhrábl jsem všechno, co bylo pod postelí, nebylo tam nic samozřejmě. Ta touha byla tak obrovitánská, já jsem využil té vlny, že jsem druhý den jel nakoupit, ale samozřejmě do těch blbých obchodů, kde ta kvalita je naprosto hrůzostrašná. První měsíc jsem v podstatě nedělal nic jiného, než jsem maloval. Obtěžovalo mě spát, obtěžovalo mě jíst a výsledky byly naprosto příšerné.

Vy jste tedy malováním otevřel svůj nový svět?

Ano, to je ten paradox, na který znám odpověď. Já jsem zažil a dodnes zažívám u plátna naprosto mystické momenty a jsou to paradoxy životní. Já jsem herectví miloval, ale jsem bytostný introvert.

Pověsil jste herectví úplně na hřebíček?

To je krásná otázka. V tuto chvíli to vypadá, že po osmi deseti letech, už je to takhle dlouho, se vrátím na svoji milovanou scénu, kam mě před mnoha lety přivedl můj velký kamarád Karel Heřmánek, takže se rýsuje Divadlo Bez zábradlí. A tam nějak cítím, že pokud se mám vrátit, tak tam. Samozřejmě, že ten krok udělala Hanička Heřmánková.

Filip Čapka - vernisáž|foto: David Kundrát, Czech News Center / CNC / Profimedia

My jsme byli skoro jako rodina, já si dovolím to takhle drze říct. Já jsem Karla naprosto miloval z jednoho prostého důvodu a z dalších. On nikdy nelhal, on nikdy nikomu nemazal med kolem huby, on nikdy nesliboval, co nemohl splnit. Když byly momenty, kdy Karel mi řekl: „Dneska si to zahrál geniálně,“ tak jsem věděl, že to bylo geniální, protože den před tím a další dny mi řekl: „Dneska to stálo za prd.“ A to je ten důvod, proč jsem ho zbožňoval.

Na mikině máte Václava Havla. Jak jste někde řekl, byl moment, kdy jste byl dojatý i jste se zároveň dmul pýchou. Bylo to, když Dagmar Havlová váš obraz nechtěla vydražit, protože si jí tak líbil, chtěla si ho nechat. Pochopila jsem to správně?

Ano, bylo to přesně tak. Obraz se jmenuje Oko Václava Havla a ten obraz je jeden z těch, které jsou na špici. I jeho vznik byla jedna velká jízda, se kterou mi mimochodem pomohla moje dcera. Já jsem se trápil s tím samotným portrétem pana prezidenta, protože to pořád nebylo ono. Moje dcera tenkrát jenom tak halabala, to jsem ještě maloval dole v kuchyni nebo v obýváku, než jsem si udělal ateliér, a ona šla kolem jenom s limonádou a jen tak prohodila: „Tati, ty ho máš tak strašně rád, že prostě k němu máš takový respekt, že ti to nejde.“

A to byla ta vteřina. Já jsem říkal: „Máš pravdu.“ Zahodil jsem štětce, obraz jsem dal na půdu a trvalo bratru půl roku, než jsem se začal ošívat a říkal jsem, že bych chtěl dělat nějaký portrét. Tak jsem tak chodil a říkal, že bych maloval, pak jsem si uvědomil, že tam mám toho Havla. Tak jsem si ho dal na stojan, zkoncentroval jsem se a jenom jsem řekl: „Nezlobte se, pane prezidente, ale já vám teď malinko dodělám to oko.“ A začal jsem tím jedním okem, přičemž to druhé oko je taková jako parafráze na boží oko.

Když to přesunu o rok dál, tak vlastně paní Dagmar Havlová mi říkala, že si ten obraz nechá i z toho důvodu, že je tam absolutně vystižená ta jiskra pana Havla.

Co nejzajímavějšího, nejpřekvapivějšího jste se díky natáčení pořadu Polopatě naučil nebo dozvěděl?

Nádherná otázka, protože na ni mám nádhernou odpověď. Polopatě mi dalo hromady a hromady informací. Taková blbá paralela, ale řeknu to. Mám v telefonu spoustu kontaktů na ty nejlepší lidi stran ovocných stromů, bylin a tak dále. Ale to, co chci říct, je vlastně ta rozkoš toho života v tom, že Polopatě mi dalo největšího přítele mého života, kterým je Daniel Purgert, protože on je ten, který staví ty zahrady.

My jsme se poznali při natáčení Polopatě a už ten první den, kdy jsme se seznámili, jsme si obrovsky padli do oka. Potom se sešel rok s rokem a já jsem opravdu stran toho herectví, stran toho divadla už lezl po čtyřech. Jel jsem normálně do divadla na zkoušku a v jedné vteřině mně jenom hlava vyhodila - Dan Purgert, ten mi pomůže. Tak jsem dojel do divadla, dal jsem výpověď, jel jsem za Danem a říkám: „Dane, dej mi lopatu, já budu u tebe makat.“ Začal jsem se učit se stroji, který on má, a do roka do dne jsem některé stavby i řídil a byl jsem nejšťastnější herec bagrista na světě.

Poslední otázku klade umělá inteligence. Herectví je o proměnách a rolích. Když se ohlédnete za svou cestou, co zůstává pořád stejné? Co je ten pevný bod Filipa Čapky mimo všechny postavy?

Já jsem mimo jiné od toho herectví odešel i kvůli tomu, že jsem absolutně nevěděl, kdo jsem. Ze začátku se to dá nějak obejít. A jednoho dne, dřív nebo později, dojdete do toho momentu, kdy už nic nezabírá a zbývá jenom ta otázka, kdo jsem. A bohužel, já jsem si na tu otázku absolutně neměl jak odpovědět. A potom, když jedete na otočku kamionem do Zlína, zpátky s bagrem a stavíte zahradu, musíte to dělat i v dešti, musíte to dělat při minus deseti a při plus čtyřiceti, postupně se děje ten proces, že si i herec uvědomí, kdo vlastně je mimo všechny ty role. Myslím si, že v tuhle chvíli už bych tu otázku zodpovědět uměl. Nicméně, ještě je pořád co zlepšovat.

Má strach z návratu na divadelní prkna? Jaký je důvod toho, že odešel od herectví? Proč je na malování skvělý akryl? Je něco, bez čeho si nedokáže představit svůj ateliér? Poslechněte si celý rozhovor.