I z beznadějných případů se stali vynikající piloti, říká instruktor Maxmilián Politzer

Láska k letectví se často dědí. Létal někdo z vašich blízkých?

„Když to vezmu geneticky, tak do hluboké minulosti, která v současné době až tak hluboká není, protože se osvěžují příběhy pilotů RAF, tak já tam měl dva prastrýce, kteří létali. Maxmilián, to byl pilot, který se učil v Prostějově v letecké škole a František, jeho bratr, to byl pedagog a oba odešli v roce 1939 do Anglie. Maxmilián létal jako pilot a zemřel v roce 1942 a František byl u pěchoty a nějak z piety říkal, že to za bráchu dotáhne, tak ten padl v roce 1944.“

Jak dlouho učíte létání? A co všechno se v letectví, při výcviku pilotů, za tu dobu změnilo?

„Takových čtyřicet let asi. Změnilo se toho hodně, ale nejvíc se změnil interiér letadla a navigace. To se s příchodem GPS stala hotová revoluce.“

A naopak, co je těch 40 let v letectví pořád stejné?

„Občas bych řekl takový strach z toho. Strach je zdravý. A taková pokora, že nejste king, ale musíte brát co je okolo jako fakt a nějakým způsobem se tomu přizpůsobit. A potom spolupráce. Bez lidí okolo, mechaniků, meteorologů a tak dál, by toho člověk moc nenadělal. Takže spolehnout se na ty, co jsou kolem vás.“

Poznáte při prvním letu, že žák není nadaný?

„Ano. Poznáte, to je jako v autoškole. Nedá se nad někým takovým lámat hůl, protože vím, že i z takových beznadějných případů se stali vynikající piloti. Ale je to individuální, dopředu se to nedá predikovat, ale dá se hodně udělat tím, že ho to naučíte.“

Četla jsem, že část vaší letecké kariéry jste strávil jako pilot privátní letecké dopravy a nedávno jsem slyšela, že jste vezl Steffi Grafovou.

„Byla to taková šance se setkat s mnoha zajímavými lidmi, byla tam ta Steffi Grafová, byl tam Štefan Margita, paní Šinkorová, Kateřina Neumannová, spousta dalších, na která si ani nevzpomenu. Nesetkal jsem se s žádným extrémem, ale jednou jsme dostali požadavek letět na Sardinii. Kolem čtvrté hodiny ráno jsme byli na letišti a čekali a pořád jsme neviděli cestujícího, který by přišel. Ale byl tam nějaký člověk v tričku a v šortkách a měl kytici. Tak tam bloudil, tak jsme se ho zeptali, co tam hledá a on že má letět pryč. Tak jsme ho odvezli a byli jsme domluveni, že odpoledne poletíme  zpátky a on se neobjevil. Tak jsme ho nechali hledat a pak teprve z dispečinku nám řekli, že to má být až další den. A on si tam letěl pro svoji nevěstu a pak jsme je vezli zpátky oba.“

Maxmilián Politzer na letišti v rakouském Innsbrucku|foto:archiv Maxmiliána Politzera

Jak se vám létá jako pasažérovi?

„Většinou dobře, protože pokud letím s našimi společnostmi, tak se většinou setkávám s lidmi, které jsem učil, takže vím, v jakých jsem rukou. U jiných firem jsem taky celkem klidný.“

Nelákalo vás někdy soutěžit v letectví? Odskočit třeba někam jinam a zkusit si leteckou akrobacii nebo nějakou plachtařskou disciplínu?

„Nejsem přítelem nějakého manévrování, mám radši klidný let, kde se nikdo nepozvrací. To je taková  hezká vizitka toho pilota, že všichni doletí v pohodě. Akrobacii jsem odlétal jako součást výcviku, někteří v tom našli zalíbení, já spíš toužil po tom letět někam dlouho a rovně, něco vidět. Pro mě to bylo jako listování v atlase, podíváte se dolů a je to nádhera. Máte kontakt s krajinou a zeměkoulí jako takovou, je to nádherný pocit.“