Jako magnet. Vysoké kolo přitahovalo pozornost i déšť

„Připravoval jsem se na to, že v Norsku nás může čekat deštivé počasí. I když vodní sporty na kole moc rád nemám. Už z Česka jsme ale vyjížděli za deště, který jsme si táhli s sebou až na ten sever. Věděli jsme o tom, jaká tady jsou vedra, ale nám pršelo, teplota do osmi stupňů. Počasí se na nás letos opravdu vyřádilo.“

Opatrné sjezdy

Pozor by si člověk v takových situacích měl dávat hlavně při brzdění i při sjezdech z kopce. „Obavy musí být stále, aby trochu zůstával pud sebezáchovy. Na vysokém kole se může stát dost věcí. Například jsem cestou zlomil vidlici. Měl jsem blízko k pádu. Několikrát jsme měli problém se silnicemi. Na hrubém asfaltu dost trpěly gumy. Byla to náročná cesta,“ přiznává Burkert.

Během ní potkal spoustu cykloturistů a lidí různých národností: „Setkání s lidmi byla spousta. Mnoho lidí přitáhne to vysoké kolo. Chtějí si ho vyfotit, v kopcích fandí. Podporu jsme měli ohromnou.“

Cesta na sever

Ivan Burkert má za sebou cesty do Santiaga de Compostela i do Říma. Moc chtěl vydat se taky na sever. „ Podařilo se nám dojet na nejsevernější norský výběžek, na Nordkapp. Jeli jsme z východních Čech přes Lužické hory do Německa. Trajektem jsme se přeplavili do Dánska. Projeli jsme Kodaní, pak trajektem do Švédska. A už jsme mířili na Oslo. Z Osla pak kolem Lillehammeru směrem na Trondheim. Tam jsme si udělali menší odbočku do výraznějších kopců…“

Čtěte také

Na severu najdeme obecně dost kopců a spoustu tunelů. „Norsko je jenom nahoru a dolů. Byly dny, kdy jsme pod zemí strávili třeba i 18 kilometrů. Připadal jsem si jako horník, jen ten kahan mi chyběl,“ usmívá se Burkert.

Vyjde kniha?

O svých předchozích cestách vydal Burkert knihy. Můžeme něco takového očekávat i v případě Norska? „Deníky jsou napsané. Každý den si zaznamenávám po dojezdu dané etapy. V psaní mě podpořil kamarád, který mi dělal doprovod a který se staral o všechno ostatní – řízení, servis kola, vaření. Díky němu jsem měl čas na dopisování deníků. Se psaním jsem stejně končil většinou až po půlnoci. Musím se kouknout, co jsem tam vůbec napsal. Přepíšu to do počítačové formy, dám s fotkami grafikovi.“

Ivan Burkert|foto: Ivan Burkert

Zároveň v koutku duše plánuje další cesty, ale nechce o nich mluvit nahlas: „Člověk by měl mít stále ještě nějaké přání. Před cestou si občas říká, že to bude naposledy, ale když se vrací, už by měl mít zase nějaké další přání dopředu. Nejsem ortodoxní velocipedista. Začínal jsem na klasickém kole. Normálně jezdím víc na silničním nebo na horském kole. Toto je spíš mé poutní kolo.“

I letos se Burkert chystá podpořit akci Na kole dětem. Během ní se vybírá na doléčování onkologicky nemocných dětí. Českem při té příležitosti projíždí peloton složený ze známých osobností.