Jana Plodková: V pubertě sbírala brýle a teď žije s optikem

7. prosinec 2018
Divadlo Na zábradlí: Požitkáři (Jana Plodková)

Na celý advent jsme si naplánovali setkání s hereckými osobnostmi východních Čech. Jana Plodková se narodila v Jičíně, po gymnáziu odešla studovat herectví na Janáčkovu akademii múzických umění do Brna. Tam v divadle Polárka získala první angažmá. Dnes ji můžete vidět ve třech inscenacích Divadla Na zábradlí. Kromě toho ve filmu, televizi a internetových projektech.

Kdykoliv jsem vás v něčem viděla hrát, nebo tancovat před pár lety ve StarDance, vnímala jsem obrovskou energii. Je to ta lvice ve vás?

„Jste možná jedna z prvních, co to takhle říká, protože většinou si lidi myslí, že díky mé tělesné konstituci té energie není mnoho. Ale to je mýlka.“

Četla jsem, že jste jako dítě byla docela raubíř, že vás ani nechytly kroužky jako Cipísek. O trošku lepší byl skaut a všechno zlomil dramaťák. Čím to bylo?

„Netuším. Vždycky jsem hledala, co by mi naplnilo volný čas, přece jen jsem holka ze sídliště ze sedmého patra a setkávání se s kamarády bylo o něčem jiném než dneska. Měla jsem velkou volnost, ale samozřejmě k večeři a za tmy jsem musela být doma. To bylo úchvatné, ale dneska si to nedovedu už představit. Když z dítěte rostete, tak najednou máte pocit, že se musíte učit něco víc, protože rodiče pracují a nemají možnost se vám věnovat se vším všudy. Tak jsem začala hledat a byl tam tenis, Cipísek, lidové tance, pak jsem chodila do skautu, to mě bavilo a najednou mi mamka říká, že se otevřel dramaťák, já tam přišla, vyzkoušeli si, jak zpívám a tak to začalo.“

Na co myslím a co se mi mihne v životě, to se mi otiskne do rolí.

Tance se vám potom hodily ve StarDance?

„Úplně ne. Tančila jsem společenské tance, ale úplný základ. Byla jsem na nějakých závodech, ale to se nedá porovnat. Po dvaceti letech sice základy víte, ale technika je úplně jiná a i ta se celkově změnila. Takže mě Michal přeučoval a naopak si myslím, že mít z dřívějška základy bylo na škodu.“

Alena Zárybnická s herečkou Janou Plodkovou

Někde jste řekla, že jste milovala filmy ze 40. let. Pak jste dostala roli ve filmu Protektor, právě z této doby. Přitáhla jste si to?

„Jo, funguje mi to tak do dneška. Na co myslím, co se mi mihne v životě, ať už je to cestování, zvláštní setkání v životě, nějaký nový um, tak se mi otiskne do rolí, které mi přijdou do života. To platí třeba i s tím, že jsem v pubertě sbírala brýle - no a žiju s optikem.“

Film Protektor získal 6 Českých lvů z jedenácti nominací. Ten váš je prý v ložnici u vany?

„Ano, to je pravda. Sluší mu to tam.“

Na Českého lva jste byla nominovaná ještě čtyřikrát, naposledy v roce 2015 za film Ztraceni v Mnichově. Líbilo se mi, že ještě před vyhlašováním jste řekla, že ta cena patří Aleně Mihulové za Domácí péči. Čím vás tak dostala?

„Vším, celou svojí bytostnou přítomností ve filmu. To bylo po dlouhé době, co jsem viděla něco takového. Já jsem Alenku dlouho nikde neviděla a ten její comeback byl obrovský a pro mě strašně radostný. Takže když přišly nominace, říkala jsem si, že to nemůže jinak dopadnout. A je to dobře, protože ona tam je skvělá.“ 

Aktuálně hrajete v divadle v Požitkářích, Hamletech, Posedlosti a také ve hře rakouského provokatéra Mýcení, která se vysmívá umělecké smetánce a prý diváky zaujme stísněnost scény.

„Nejen diváky, ale i herce. Už jsme si na to nějak zvykli, ale začátek a průběh zkoušení byl krušný, protože nás je šest v miniaturním prostoru, tak to nebylo nic jednoduchého. Chcete se nadechnout, mít svůj prostor, ale to se při tomhle představení neděje. Ale to znázorňuje celou stísněnost hry.“

Česká televize vysílá po dvouleté pauze znovu StarDance. Před dvěma lety jste tam tančila. Když se teď podíváte na televizní vysílání, běhá vám ještě mráz po zádech, bolí vás nohy? Jaké jsou ty pocity?

„Určitě mi nechybí tréninky, kterých bylo požehnaně. Když jsem viděla StarDance po odmlce, měla jsem takové mrazení, vybavila jsem si všechny pocity, které nás doprovázely hlavně při prvních přenosech, než si člověk zvyknul na to, že předvádí něco, co úplně neumí, nebo si v tom není jistý. Je tam spousta lidí, někdo vás hodnotí, lidé o vás rozhodují, jestli tam zůstanete nebo ne. Celé je to plné emocí, to se mi samozřejmě vybavilo. Jsem vděčná za tu zkušenost, protože to je velmi intenzivní a krásný projekt. Nejvíc jsem si užívala setkání po týdnu, kdy jsme se všichni potkali, přišel Marek Eben a Terezka Kostková a to bylo nejhezčí. Třeba ta generálka, kdy byl sál plný dětí, to byla taková radost!“

Jana Plodková s Michalem Padevětem

Čertí brko, to je pohádka, ve které se vracíte k režisérovi Marku Najbrtovi. V anotaci se píše, že přestává v Pytlově fungovat čertí brko, které spravedlivě zapisuje všechny hříchy. Dokážeme si představit, že by takové čertí brko v naší společnosti fungovalo?

„To by byla úplně vypsaná fixa, to by bylo papírů! Někdy si říkám, že boží mlýny melou pomalu ale jistě, jenže někdy melou strašně pomalu.“

Koho v pohádce hrajete?

„Hraju opět s Markem Danielem manžele, jsme vesničané z Pytlova a Marek jako můj manžel je ochotný spolupracovat s negativnější stránkou a já jsem bodrá žena, na první pohled nepříjemná, která chce spravedlnost, takže brojí proti měšťanům, kteří se povyšují.“

Když jsem se připravovala na rozhovor, narazila jsem na jedno video, kde se vás Jan Kraus ptá na zahradničení a pěstování mrkve. Změnilo se něco od té doby, kdy jste mu tvrdila, že mrkev pěstovat nebudete?

„Já mu naopak říkala, že ji pěstovat budu, on ji nechce pěstovat. On se mi strašně divil, že mě těší zasadit semínko a čekat, co vyroste. Já jsem ve věku, kdy mi chybí manuální práce a potřebuju se zabavit. Ta mrkev když vyrostla, já ji vytáhla ze země, umyla a zakousla se do ní, to je nepopsatelný zážitek. Měla jsem třeba i hrášek nebo jahody, to byla úroda!“

Tradiční štafeta otázek bývá na konci. Minule tu se mnou byla Uršula Kluková a tady je její otázka. „Já jsem úplně rozčilená z toho, že toho medvěda na Vsetínsku tropí neplechu a oni ho chtějí zastřelit. Létáme do vesmíru a neporadíme si s jedním medvědem? Chtěla bych na to znát její názor.

„Taky nesouhlasím se zastřelením medvěda, protože mám pocit, že příroda se zrevitalizovala, vrací se sem zvířata jako třeba vlci, medvědi a my jsme inteligentní lidi, kteří by měli najít způsob, jak žít se zvířaty po našem boku. Je to smutné, já ty lidi chápu, že mají strach, že vám někdo zabije ovce a zničí úl, máte strach jít do lesa, ale je taky potřeba mu dát najevo, že se nebojíte. Bytostně nesouhlasím se zastřelením medvěda, ani s tím, aby ho vzali do ZOO, takže spíš apeluju na to, aby lidi dali hlavy dohromady a vymysleli něco, co by jim pomohlo se s medvědem sžít.“