Josef Dvořák říká, že nejlepší publikum je takové, které před vystoupením brebentí
Do Humoriády přijde Josef Dvořák pokaždé dobře naladěn. Rádio má totiž velmi rád a myslí si, že je hodně nedoceněné. V dnešní době se podle něj dává přednost obrázkům, ale ten obraz je zavádějící a omezuje fantazii. Rádio ji naopak provokuje, a proto miluje i živé vysílání.
Za Josefem Dvořákem jsme vyrazili k němu na chalupu, kde přes léto tráví každou možnou volnou chvíli. „Když jsem sem přijel vůbec poprvé, netušil jsem, že něco tak hezkého může existovat, a že bych tady eventuálně mohl i bydlet.“
Údolí ticha
Pepa Dvořák má rád takové počasí, kdy lidé tolik nechodí na výlety na nedaleký hrad Kost. Jindy to prý vypadá, že jeho chalupa stojí uprostřed Václavského náměstí. Kolem procházejí na hrad a zpátky velké davy lidí, děti skotačí a je zde velký ruch. A jak Josef říká: „No a přitom se to tady jmenuje Údolí ticha!“ Turisté mají v rukou fotoaparáty a volají: „Pojďte se s námi vyfotit! Pane Dvořáku, haló! Támhle je, já ho vidím.“ Jediná možnost je prý poslechnout a nechat se vyfotit. Prostě se tvářit, že po ničem jiném člověk neprahnul, než se nechat zvěčnit dvacetkrát za odpoledne.
Na chalupě mají Dvořákovi pergolu, přistavenou z boku ke kolně. V jejím čele nechal Pepa dokonce své ženě Jáje vytvořit krytou venkovní kuchyni. Stačí zvednout dřevěný přístřešek vzhůru jako u bistra a je k dispozici veškerá kuchyňská výbava. Jája tak nemusí kvůli každé kávě nebo chlebu běhat do chalupy. Pergola je vyzdobená vodnickými proprietami, obrázky a diplomy. Vedle protéká zahradou malý zurčící potůček, na kterém nechal Pepa osadit dřevěný mlýnek. Ten se roztáčí vodou dopadající seshora. Tak si to totiž pamatuje z dětství na Vysočině, kam jezdil na prázdniny.
Nejlepší je rušné publikum
Během sezení na zahradě jsme se dozvěděli i to, jak pozná Pepa chladné a vřelé publikum. Když přijede do divadla, kde má hrát, jde hned na jeviště. Jakmile je špehýrka v oponě, tak ji rád před vystoupením využívá a dívá se, kdo dorazil. Úspěch představení odhaduje podle toho, jak se lidé chovají, když je opona zavřená: „Jakmile je v hledišti absolutní ticho, tak to nevěstí nic dobrého.“
Neví, čím to může být, v divákovi se totiž nikdo nevyzná. V naprosté většině případů se ukáže, že tiché publikum na začátku se později drží trochu zpátky. Na potřeby komika je tak zbytečně chladné. A naopak: „Jakmile se tam štěbetá a brebentí, to je první předpoklad, že by to mohlo být dobrý,“ říká Pepa.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.