Kde se vzal pot divadelní herečky ve filmové Posteli?

„Divadlo několik týdnů zkoušíte, což potřebuju a je to výhoda. Pak už člověk má rád adrenalin před diváky, protože má věc nazkoušenou, omluvenou. U filmu a u televize to nenazkoušíte,“ popisuje Vlášková.

Nevyhovují jí ani občasné filmařské prostoje: „Když v divadle dlouho čekáme, než se na nás dostane řada, říkáme, to je času, co tady prosedíme. Ale pak když jsem točila film, vzpomínala jsem na divadelní čekání. Navíc jsme z divadla zvyklí, že to musí dojít někam na balkón nebo aspoň do té páté řady, ve filmu je to na mikrofon nebo na mikroport hned blízko. Většinou musíme hodně ubírat na síle.“

Na skok v seriálu

Minulý týden Vlášková natáčela epizodu Ordinace v růžové zahradě. „Všichni měli chřipku. Pan producent si vzpomněl, že jsem kdysi točila. Zásadně a nikdy se na sebe nechci dívat. Říkám si, proč jsou všichni kolem tak dobří a já tak strašná. Po mnoha letech mi to třeba tak strašné nepřipadá.“

Jak vůbec Lída Vlášková vnímá podobné „nekonečné“ seriály? „Pro nás, co tyto seriály neděláme pravidelně, jde o příjemné vyrušení ze stereotypu. Potkáme se s jinými lidmi, přivyděláme si k našemu platu. Přesto to je taková továrna, co si budeme povídat,“ usmívá se.

K roli potřebujete i kliku

Zajímavě přišla herečka Východočeského divadla Pardubice k jedné ze svých filmových rolí: „Byly prázdniny a já jsem se stavila v divadle. Zrovna telefonovali z produkce filmu Postel, že jim před natáčením vypadla herečka. Stála jsem na vrátnici a dostala jsem díky tomu roli soudkyně. Musela jsem se přes noc naučit sáhodlouhé soudcovské proslovy.“

Vlášková se v rozhovoru vytasila i s jednou veselou historkou z natáčení: „Těsně nade mnou byl reflektor. Poprvé jsem zažila, jak vypadá, když vám z těla kape pot. Oni mě pak chodili utírat, osvěžovat a naproti stál můj kolega jako obžalovaný. Toho zase chodili rosit, aby vypadal, že je zpocený hrůzou.“