Kolegové jeli do Anglie nebo Ameriky, já dostal Česko, směje se dnes Czendlik
„Velikonoce jsou ty největší křesťanské svátky a ne bez důvodu jsou právě na jaře, kdy se probouzí příroda. Proto by mělo i v nás všechno, co případně zemřelo, ať už je to vztah k někomu nebo přímo láska, ožít. Myslím ty krásné city v nás. O tom totiž právě Velikonoce jsou,“ to jsou slova římskokatolického kněze a lanškrounského děkana doktora Zbigniewa Czendlika. Mluvit budeme nejen o víře a Velikonocích, ale také o knize, kterou nedávno vydal.
Zbigniew Czendlik pochází z Těšínského Slezska, z polských Beskyd. Narodil se v Brenné. Teologická studia absolvoval v Katovicích a ve Varšavě, vysvěcen na kněze byl v roce 1989 a poté působil v Katovicích. Do Česka byl vyslán v roce 1992, takže letos to je přesně čtvrt století.
Kde jste se rozhodl, že půjdete studovat teologii? Ovlivnil vás Jan Pavel II.? Prý jste si předtím užil docela bouřlivé období, než došlo k tomuto zásadnímu rozhodnutí.
Moje dětství skutečně bylo trochu bouřlivé, nebyl jsem ten hodný kluk, prožil jsem takové období, kdy jsem od víry, církve a Pána Boha utíkal, chtěl jsem se vzdálit od toho všeho co nejdále. Na vesnici se o mně totiž začalo mluvit jako o potenciálním knězi, a tak jsem před tím utíkal, ale nakonec mě to dohonilo. Asi jsem utíkal pomalu.
V roce 1992 jste byl z Katovic vyslán do Čech. Co to vlastně znamená být vyslán? Co si pod tím představit?
Já jsem po vysvěcení v roce 1989 působil tři roky jako kaplan v Chořově. U nás v církvi to tak trochu chodí, že si nevybíráte, církev není moc demokratická, na prvním místě stojí tradice, můj biskup je mým nadřízeným, který rozhoduje o tom, kde budu sloužit, nemůže mě ale poslat mimo svoji diecézi a už vůbec ne do jiné země. Můj biskup se kdysi potkal s královéhradeckým biskupem Otčenáškem a povídali si, jak v Čechách chybějí kněží. Pak mi to můj biskup vyprávěl a říkal, že pocházím z Těšínska, že určitě umím česky, bránil jsem se, ale v roce 1992 jsem přijel do Česka, protože jeho přání bylo pro mě rozkazem. Trochu jsem záviděl kolegům, kteří dostávali nabídky do Anglie, Německa, Francie, Spojených států nebo Jižní Ameriky. Já jsem dostal Česko (smích). Je tady dobře.
Sám říkáte, že vás zlobí to, když vás někdo do něčeho nutí, protože nejste typickým misionářem, který by obracel lidi na víru. Mám pocit, že je pro vás nejdůležitější, abyste komunikoval s lidmi, abyste byl s lidmi, abyste byl lidem v místě, kde jste, po ruce. Chápu to správně?
Možná tak. Já nikomu nic nevnucuji, nemám rád, když někdo něco vnucuje mně. Nechci nikomu vnucovat svůj model zbožnosti, svoji představu o církvi, o Pánu Bohu. To prostě primárně nedělám. Svoboda je takovým největším darem, který jsme od Boha dostali. Bez svobody se ani láska nemůže rozvíjet, takže to je důležitá věc. Někdy se projevím jako skeptik, možná to je lety, protože mám někdy pocit, že ta naše svoboda je v dnešní době čím dál více iluzorní. Ztrácíme svobodu, aniž bychom si to uvědomovali. Náš život je hodně regulovaný a kontrolovaný seshora, to se mi nelíbí. Jsem na tu svobodu hodně citlivý. Snažím se vést svoji farnost tak, že nikomu nic nevnucuji. Mohu něco nabídnout, ale jestli ten člověk tou cestou půjde, to záleží jen na něm. Možná žijeme v moc racionálním světě a občas bychom měli zapojit srdíčko.
Je toho hodně, co stíháte. Až bude po Velikonocích, co máte v plánu?
Pokud byste čekala odpověď, že budu nějak odpočívat, tak nebudu, protože jsem odpočíval před Velikonocemi. Budu pokračovat i ve stavebních pracích, které mě čekají na faře a na které se ani moc netěším, budu jezdit po republice na různé besedy, potkávat se s lidmi, diskutovat. Doufám, že se dostanu i k nějakému sportu, ať už to bude tenis nebo golf.
Minulou neděli jsem mluvila s rychlostním kanoistou a sportovním ředitelem Českého olympijského výboru Martinem Doktorem. Tady je jeho otázka pro vás: „Zajímá mě, jaký máte vztah ke sportu, ale to je taková obecná otázka. Tak se zeptám, jestli jste někdy jel na lodi, třeba i na té cestovní, jestli jste sjel Vltavu nebo nějakou jinou řeku.“
Já mám ke sportu velmi blízký vztah, protože mě doprovází celý život. Teď už více sportuji pasivně před televizí. Jsem prostě sportovní fanatik. Co se týče lodi, tak musím říct, že ne. Mám fobii z vody, protože jsem se jako dítě topil. Byl jsem hozen na hlubokou vodu, ale nenaučil jsem se plavat, ale začal jsem se topit. Pak jsem se nikdy nenaučil plavat. Když mám vody nad kotníky, tak se mi rozbuší srdce, cítím pot, takže vodu nemám rád. O to víc obdivuji ty, kteří k vodě mají blízko a rozumí si s ní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
