Legendární česká alba: Colorfactory – Colorfactory
Připomeňte si příběh jedné české (a jedné americké) kapely…
Americké začátky
Příběh kapely Colorfactory je řádně zamotaný. Původně se jednalo o americkou kapelu stejného jména, kterou tvořili baskytarista Tim Rudek, kytarista a výhradní autor písní Mike Freeman, bubeník Paul Scott a kytarista Jeff Baylist. K nim se později přidal Angličan Colin Stuart, který kapele pomohl natočit první demo. Stuartovi s Freemanem se povedlo nahrávku doručit slavnému producentovi Steveu Lillywhitovi, spolupracovníkovi U2, Talking Heads nebo Rolling Stones. Lillywhite sice přislíbil pomoc – doslova kapele napsal „I’m into band - , ale ještě než se slibně rozjíždějící se kariéra mohla nastartovat, ohlásili – zřejmě kvůli problémům s drogami - v roce 1991 Colorfactory rozchod. O rok později se Colin Stuart přestěhoval do Prahy a zde začíná druhá éra skupiny. Původní členové Colorfactory na čas muziky nechali. Freeman se Scottem se později vrátili ke skládání nových písní, práce ale zastavila nečekaná Freemanova smrt. Sedmého června letošního roku pak label Classic Fox Records vydal původní verze písní, tak jak je natočil kvartet hudebníků v roce 1990. Byla tak napsána poslední tečka za americkými Colorfactory.
Pražský restart
Colorfactory jsme opustili v čase, kdy se Colin Stuart přestěhoval do Prahy, aby zde produkoval nahrávky tehdejších kytarových hrdinů Toyen, Naked Souls, Ecstasy of Saint Theresa a Sebastians. Členové posledně jmenovaných zpěvák David Volenec a bubeník Štěpán Tůma Stuarta přesvědčili, aby nahrávky amerických Colorfactory přearanžoval a znovu nahrál. K nahrávání pak byli vedle Tůmy a Volence přizváni členové ostatních spřízněných skupin – na kytary hráli Ivo Heger z Toyen a Dušan Lipert ze Sebastians, basu ovládal Honza Čechtický ze Sebastians, za fender pianem seděla Stuartova ex manželka Iva Stuart a nechyběl ani Jan Muchow střídající klávesy, kytaru a fender piano. K výslednému zvuku pak vedle producenta Stuarta přispěla celá řada hostů včetně Muchowowa bratra kytaristy Gerda, flétnisty Jiřího Stivína, perkusisty Miloše Vacíka nebo někdejší zpěvačky Ecstasy of Saint Theresa Irny Libowitz. Původně pop rockové písně postavené na kytarách dostali výrazně klidnější tempa a i díky Volencově éterickému vokálu nasákli melancholickou atmosféru.
Šeptej
První koncert nových Colorfactory se uskutečnil v listopadu 1993 v klubu Belmondo. Krátce na to přišlo nahrávání se zvukařem Honzou Petruskem v Rudolfinu a obcházení gramofirem. Termín vydání desky se několikrát změnil až na konečný - říjen 1996. Hlavním důvodem neustálého oddalování vydání bylo, že si písně do svého debutového filmu Šeptej vybral režisér David Ondříček. Křehké intimní indie folkové balady skvěle souzněly s generační výpovědí snímku, ve kterém si hlavní role zahrály i dvě tváře z Colorfactory – Honzové Muchow a Čechtický. Šeptej je klasickým snímkem začínajícího filmaře. Kritici mu vytýkali hlavně jistou naivitu a nepříliš světoborné herecké výkony některých zúčastněných. Každopádně ale se mu povedlo poměrně věrně vystihnout atmosféru tehdejší Prahy a nastupující taneční scénu. Šeptej pomohlo Colorfactory raketově vystřelit mezi hvězdy české hudební scény a přineslo kapele i Českou Gramy 1996 v kategorii objev roku.
Mizení ze scény
Colorfactory mířili do první ligy české hudební scény, ale paradoxně o to sami členové ani příliš nestáli. Situace byla o to paradoxnější, že se kapela proslavila nějaké tři roky od nahrání písní a navíc šlo o převzatý repertoár. Colorfactory vlastně nikdy nebyli skupinou v pravém slova smyslu, šlo spíše o projekt, který se občas dokázal sejít na koncert. Postupně bylo zřejmé, že sestava hudebníků, kteří nahráli desku, je neudržitelná. Muchow se věnoval produkování a své Extázi, Lipert s Čechtickým si založili Ohm Square a Štěpán Tůma se realizoval v Liquid Harmony. Druhé album Second Infinity z roku 1999, spojení autorských písní Colina Stuarta a ještě několika kousků z tvorby Freemana, tak natočila výrazně obměněná sestava. Koncerty se stávaly vzácnější a vzácnější a někdy kolem let 2002 a 2003 kapela mizí úplně ze scény. Definitivně se tak zavřely vody za skupinou, jejíž ambicí bylo původně jen natočit krásné písně jedné zaniklé americké kapely. Co přišlo dál, s tím už nikdo nepočítal. A co se nějakého případného comebacku týče – já bych si na to příliš nevsadil….
Tracklist:
1. Gauguin (Mike Freeman / Colin Stuart)
2. It's Always You (Mike Freeman / Colin Stuart)
3. Behold (Mike Freeman / Colin Stuart)
4. Street In Time (Mike Freeman / Colin Stuart)
5. Candy Cane (Mike Freeman / Colin Stuart)
6. Paris (Mike Freeman / Colin Stuart)
7. Kiss Me (Mike Freeman / Colin Stuart)
8. Sorry (Mike Freeman / Colin Stuart)
9. If You Know (Colin Stuart, Mike Freeman / Colin Stuart, Mike Freeman)
10. Drift On Your Love (Colin Stuart, Mike Freeman / Colin Stuart, Mike Freeman)
11. Kiajaroova (Mike Freeman / Colin Stuart)
Obsazení:
Colin Stuart – kytara, klávesy, zpěv, chimes
David Volenec – zpěv
Dušan Lipert – kytara
Iva Stuart – fender piano
Ivo Heger – kytara, klávesy
Jan Čechtický – baskytara, zpěv
Štěpán Tůma – bicí, perkuse
Jan Muchow – klávesy, kytara, fender piano, claves
Gerd Muchow – kytara
Helena Jírovcová – zpěv
Irna Libowitz – zpěv
Jiří Stivín – flétny
Miloš Vacík - perkuse
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
