Lymfatický systém je křehký jako houba. Platí na něj jemný dotyk. Bolest je na škodu

18. listopad 2024

Když lymfa v těle neproudí tak, jak by měla, tvoří se lymfedémy neboli otoky. Často si za to můžeme sami, protože se málo pohybujeme.

Lymfatický systém nemá totiž žádnou pumpu, která by ho poháněla, proto je potřeba pohyb tělu dodat. Zásadní je správné dýchání, kde bránice zastupuje pumpu a lymfu rozpohybovává.

Lymfatický systém je velmi křehký, je to spíše houba, ne pevné potrubí. Nasávání a pumpování musí být tedy jemné, bez nepříjemného až bolestivého tlaku.

„Otoky ale rozhodně nevyřeší jen masáž, i když bude pravidelná. Je potřeba se hýbat,“ upozorňuje fyzioterapeutka.

Jak rozpohybovat lymfu v jizvě

Častými klienty fyzioterapeutky Venduly Vrbové jsou lidé, kteří jsou po operacích kloubů nebo ženy po porodu císařským řezem.

„U klientů, kteří jsou po operačním zákroku, a někdy to může být i banální vyřezání znaménka, lymfa stagnuje. V oblasti jizvy přestane proudit a může se hromadit v lymfatických uzlinách. Tady se pro rozproudění lymfy doporučuje jemné hlazení, hluboké dýchání a mikro masáž sprchou směrem nahoru k srdci,“ vysvětluje fyzioterapeutka.

V některých kosmetických a masážních salónech se používá přístrojová lymfodrenáž. Je stejně účinná jako ta ruční? I na to jsme se zeptali fyzioterapeutky Venduly Vrbové:

„Před přístrojovou lymfodrenáží je potřeba otevřít lymfatické uzliny a to se často neděje. Terapeutka by měla otevřít uzliny v oblasti klíčních kostí, za ušima a na krku, v podpaží a v tříslech. Na to jsou speciální jemné hmaty. Lymfa pak nestagnuje. Pokud se toto nestane, přístrojová procedura je zbytečná,“ konstatuje fyzioterapeutka.

Jak správně dýchat, abychom rozproudili lymfu? Poslechněte si v záznamu pořadu.

Spustit audio

    Mohlo by vás zajímat

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    E-shop Českého rozhlasu

    Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

    Karin Lednická, spisovatelka

    kostel_2100x1400.jpg

    Šikmý kostel 3

    Koupit

    Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.