Máme čtyři kilometry vysoký komín knih, říká ředitel archivu v Zámrsku

Pozvání k rozhovoru tentokrát přijal muž, jehož povoláním i koníčkem je právě archivářství. Na Zálety přišel magistr Ivo Šulc, ředitel Státního oblastního archivu v Zámrsku.

Narodil se sice v Ústí nad Labem, ale odmala žije v Chrudimi. Už na základní škole ho fascinovala historie. Po studiu na gymnáziu, vystudoval historii a český jazyk v Olomouci. Hned po studiu začal pracovat v okresním archivu. Od roku 1999 byl jeho ředitelem. Nově je od července roku 2015 ředitelem Státního oblastního archivu v Zámrsku.

Co všechno vlastně mají dnes archivy na starosti, čím se zabývají?
Veřejné archivy jsou zřízeny na základě zákona o archivnictví. U nás se archivní síť začala budovat už v 50. letech 20. století, takže ten základ stojí na takových pevných principech už řadu desítek let. Archivů je samozřejmě několik druhů. Je Národní archiv jako ten hlavní v rámci České republiky, pak jsou oblastní archivy, na Moravě tedy zemské, potom jsou okresní archivy, pak jsou specializované archivy, akreditované archivy atd. Archiv z dokumentů, které vznikají v terénu, je přebírá a vybírá je za archiválie. Ty archiválie se nějakým způsobem musí zaevidovat, potom se zpracovávají, vznikají tzv. archivní pomůcky, v těch badatelé čtou a podle toho si objednávají materiál v badatelnách, což je další klíčový prvek v provozu archivů. Souvisí s tím řada dalších činností, jako je restaurování, konzervování archiválií. Důležitou složkou činnosti archivů je i propagace a popularizace archivnictví a historie jako takové, pořádání přednášek, výstav, vydávání publikací.

Z Chrudimi jste vloni v létě přesídlil do Zámrsku, kde sídlí státní oblastní archiv. Jak se to tenkrát celé seběhlo a nestýská se vám po Chrudimi?
Já mám naštěstí takovou povahu, že se dokážu odpoutat bez nějaké nostalgie, protože v Chrudimi jsem ihned po škole nastoupil do archivu, byl jsem u toho, když se budoval, potom jsem ho řídil řadu let. Kdybych si měl připouštět, že jsem najednou z Chrudimi odešel, měl jsem nějaký sklon k melancholii, tak by to asi nebylo úplně dobré. Naštěstí toto u mě nenastalo, byl to takový frmol, že jsem neměl příležitost se zastavit a přemýšlet o tom. Navíc v Chrudimi dál bydlím, takže kontakt mám. Když začal platit zákon o státní službě a můj předchůdce vlastně už nesplňoval požadavek na věk, muselo být vypsáno výběrové řízení na nového oblastního ředitele. Tam se přihlásilo několik kandidátů a byl jsem vybrán já.

V poslední době přibylo lidí, kteří pátrají po historii svého rodu. Bezpochyby se o to zasloužil i cyklus České televize Tajemství rodu. Jaký je pohled odborníka na to, co přilákalo k obrazovkám tisíce diváků?
Já jsem osobně zažil dvě natáčení a musím říct, že to bylo velmi milé. Štáby byly výborně připravené, osobnosti byly přirozené, byla s nimi bezvadná komunikace. Máme z toho i veselé historky. S genealožkou paní Voldánová jsme pak dokonce uspořádali i besedu a s režisérkou toho dílu. Pro nás pro archiváře je to obrovská propagace. Lidé mají na základě toho ale trochu představu, že přijdou do archivu, řeknou jméno a my vytáhneme nějakou složku a všechno si tam vybádají. Takhle to nefunguje. Já jsem si udělal takový rychlý propočet. Představte si, že kancelářský balík papíru obsahuje 500 listů a je to nějakých 5,5 centimetru. V jednom metru je teoreticky 9 090 listů. Jeden kilometr je potom něco přes 9 milionů listů. Takový okresní archiv, spíš ten menší, má čtyři kilometry. Vyšlo mi to něco přes 36 milionů listů papíru. Samozřejmě musím hned doplnit, že v archivu nejsou jenom papíry. Jsou tam fotografie, mapy, kinematografické záznamy, zvukové záznamy, vlajky atd. Kdybyste ale každému papíru dala minutu, tak vám to bude trvat přes 69 let. Když nastoupíte do archivu jako mladý člověk a jako starý odcházíte, tak ten archiv v životě celý neobsáhnete, nepoznáte. I z tohoto hlediska bych prosil shovívavost od veřejnosti, která očekává, že když jsou ty počítače a databáze a platí se za archivy takové miliony, tak to bude všechno hotové. Prostě to tak není.

Když jsem se snažila s genealožkou Helenou Voldánovou číst ty řádky v mém rodokmenu, tak jsem těm písmenkům nerozuměla, nepoznala jsem je.
Pokud se lidé pouští do rodokmenu, tak musí být připraveni na to se s tím písmem vyrovnat. Pokud se někdo do toho pustí sám, písmo se nejdříve musí naučit. Ale zase na to je spousta příruček, tak se to dá zvládnout.

Možná je lepší, když poslouchám, jaká s tím je práce a co všechno musí člověk znát, nechat si ten rodokmen vypracovat.
Ono k těm kořenům se vrací lidé kolem padesáti šedesáti let, kteří už třeba mají více času. Pokud se do toho pustí, tak se z toho po chvíli stane taková detektivka a vášeň, jdou po těch datech, že se jim to stane takovou dobrou náplní života. Pokud se do té genealogie pustí, tak si myslím, že je to dobře už proto, že po nich zbyde ten základ pro další generace po nich. Ty budou mít na co navazovat, až se oni zase budou chtít vrátit ke kořenům.

Při posledních Záletech seděl na vašem místě můj kolega novinář Jiří Hynek a nechal vám tady otázku: „Zajímalo by mě, jestli v tom archivu je něco, co ho ještě dokáže překvapit, něco, co by byl rád, kdyby našel?
Vždycky vás může něco překvapit. Už dlouho se zabývám rodokmenem rodu Schmoranzů, což byl velmi zajímavý rod, v každé generaci spousta osobností. Takovým překvapením bylo, když jsem zjistil při výzkumu, že František Schmoranz starší postavil v Pardubicích tzv. Zámeček a jeho prapotomkyně byla vlastně na tom Zámečku popravena za heydrichiády. To bylo překvapení bohužel z těch tragických, ale to k naší práci patří.