Martin Chodúr: Od klarinetu přes rockovou kapelu ke koncertování s filharmonií
Zálety jsme natáčeli mimo rozhlasové studio, na letišti ve Starém městě u Moravské Třebové na nejvýchodněji položeném letišti v Pardubickém kraji. A protože se tu cítím jako doma, vzala jsem s sebou zpěváka, skladatele, textaře a hudebníka Martina Chodúra. Toho, který se před devíti lety stal první Československou Superstar.
Stojíme na věži letiště a díváme se směrem na východ. Martinova rodná Ostrava je odtud vzdušnou čarou něco přes sto kilometrů. Co vám naskočí jako první vzpomínka na dětství?
„Rozhodně hudba, protože u nás doma vždycky zněla. Rocková, a já k tomu záhy přidal hudbu klasickou, protože jsem studoval flétnu a potom klarinet na ostravské konzervatoři.“
Začínal jste tedy ve třech letech hrou na flétnu a potom v jedenácti přišel klarinet a jeho studium na Janáčkově konzervatoři. V té době vás prý ale daleko víc táhla kytara?
„Šlo to tak ruku v ruce. Chtěl jsem je studovat odlišně, zatímco klarinet jsem chtěl studovat klasickým způsobem a hrát klasické autory, tak na kytaru mě lákaly kapely jako Deep Purple nebo Led Zeppelin a na to samozřejmě žádná škola není. Byl jsem rád, že jsem měl nějakou hudební průpravu, kterou jsem potom mohl dát do kytary.“
Kdybyste z doby před Superstar měl vybrat okamžik, který byl nejdůležitější, jaký by to byl?
„Skoro bych řekl, že z toho pracovního hlediska to bylo spojení s kapelou Robson. To mě vytáhlo z absolutního amatérského prostředí do poloprofesionálního a ukázalo mi, jak by to mohlo vypadat. Tehdy jsem si uvědomil, že bych se skutečně tím mohl živit.“
Stojíme na místě, kde obvykle, když je tu Mistrovství světa nebo Mistrovství Evropy v plachtění nebo v akrobacii, stávají stupně vítězů. Když jsem si vybrala pro povídání o první Československé Superstar místo, kde stávají stupně vítězů, je to srovnatelné?
„O tom jsem přemýšlel, je to zajímavá paralela. Ač se to může zdát divné, tak tyto dvě disciplíny mají mnoho podobného. Samozřejmě, létat v letadle je těžší, ale ten pocit zodpovědnosti a toho, že člověk drží svůj život ve svých rukou, což je pocit, který jsem v té soutěži cítil, tak to jsou myšlenky, které mě napadají.“
Váš finálový souboj byl s Miroslavem Šmajdou. Sledujete jeho další kroky, víte co se s ním děje a jestli se věnuje muzice?
„Samozřejmě ho sleduju, vím, že dělá spoustu dobrých věcí. Líbí se mi, že pokračuje v tom, v čem byl dobrý. Jemu seděla rocková hudba, kterou dělá. Ta soutěž je takové zvláštní prostředí, připomíná to jednu knížku, která pojednává o různých lidech, kteří se zřítili na jeden most a nemají spolu nic společného. Jeden okamžik je svedl dohromady a ta soutěž je podobná. My neměli jinou možnost, než se stát přáteli, protože jsme byli několik měsíců zavření v jednom hotelu a šli jsme za společným cílem. Vždycky se rádi vidíme, ale nevyhledáváme se, nevznikla žádná trvalá přátelství.“
Do soutěže jste se přihlásil sám, byl to váš nápad?
„Přihlásil jsem se sám, ale pak mě oslovila moje kapela, jestli bych se nechtěl přihlásit. Já šel s tím cílem, že se chci vymanit z rockového zvuku a opustit kapelu a oni to chtěli s cílem zviditelnit kapelu a nemysleli si, že bych je následně opustil.“
Na letišti začal foukat vítr, tak pokud souhlasíte, zajdeme do hangáru a dílny za Stanislavem Bajzikem, v jehož království se nacházíme.
Stano: „Rád vás vidím. Zažili jsme spolu strašně moc, takže jsem rád, že jste přijeli a můžeme si popovídat.“
Přesunuli jsme se z hangáru do dílny, co vás napadne, když vidíte tohle kolem?
„Je to velká krása, jsou tu nádherné stroje, které jakoby vybízely k tomu se na nich proletět. Kdybych tu možnost měl, letěl bych hned, je to velmi přitažlivé.“
Kdyby váš syn přišel s tím, že ho nebaví až tak muzika a chtěl by třeba dělat leteckou akrobacii, co byste mu na to řekl?
„Já bych mu řekl, že pokud je to to, co chce dělat, tak ať to dělá.“
Je to Stano i tvoje životní zkušenost s tvým vlastním synem?
Stano: „S vlastním synem ano, ale dělám hodně zkoušek mladým pilotům. Přezkušoval jsem jednoho a po zkoušce, kterou zvládnul, jsem se na něj díval a ptám se, proč chce lítat. Všechno bylo bezpečné, ale viděl jsem, že k tomu má nechuť. A on řekl, že tatínek chce, aby lítal, ale že jeho baví fotbal a úplně se mu rozzářily oči. Tak jsem mu řekl, že když ho to baví, tak ať to dělá. Třeba mu to přinese víc peněz a hlavně potěšení ze života. Máme dělat, co nás baví a ne to, co chtějí rodiče.“
Když se rozhlížím kolem, mohlo by tohle prostředí být další inspirací pro vaši tvorbu?
„Je nesmírnou inspirací, písniček o lítání není nikdy dost, vzpomenu si třeba na známý hit Franka Sinatry Come Fly with Me. Možná už se něco rodí.“
Jak dlouho vám trvá, než napíšete písničku? Myslím text i muziku?
„Čím dál tím déle. Musím říct, že před pár lety to bylo několik hodin, teď se pohybuji v rozmezí několika týdnů.“
Spolupracujete se Štefanem Margitou, Hanou Zagorovou, právě Štefanovi jste otextoval jeho americké písničky. Je to těžká disciplína, textovat píseň, která už vznikla s nějakou atmosférou a vy ji převádíte do atmosféry, která je v Česku jiná než v Americe?
„Je to velmi odlišné od toho, napsat původní text, protože jsem zastáncem a věřím, že je správně zachovat originální text a píseň v co nejvíce autentické podobě. To znamená, že i metafory, které jsou v textu obsaženy, se snažím udělat velmi, velmi podobně. Je to více práce, méně umělecká činnost, aby to znělo dobře, ale zároveň aby byl originál jasně patrný.“
Pro Hanu Zagorovou jste napsal písničku On se vrátí a na to krásně navazuje písnička pro Karla Gotta Právě vchází.
„To mě nenapadlo, to je pravda. Píseň Právě vchází vznikla tak, že jsme se potkali s panem Gottem na jedné akci a on říkal, že chystá album a já jsem říkal, že bych mu rád něco napsal, ale že na té písni budeme dělat spolu, napsat píseň podle jeho gusta o čem chce. Takže jsem rád, že se to splnilo.“
Na co se nejvíce těšíte z toho, co vás čeká?
„Nacházíme se poblíž Pardubic, takže musím zmínit koncert 12. prosince v pardubickém Domě hudby, kde zazpívám ve společnosti Komorní filharmonie Pardubice svůj vánoční repertoár z vánoční desky, která už vyšla. Kromě toho 19. prosince budu v televizi v pořadu, který bude věnován Karlu Svobodovi.“
Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byl biker Jaroslav Kulhavý a tady je jeho otázka pro vás. „Rád bych se zeptal, jestli mimo kultury a zpívání se věnuje nějakému sportu a jestli ho to baví?“
„Ano, na sport najdu čas. Velmi rád jezdím na kole a tím, že bydlím v Beskydech, tak jezdím po horách a tohle léto mě to opravdu chytlo. Na kolo si čas vždycky najdu.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.