Měla jste babičku, paní doktorko?
Je dvanáctého května, Den matek, a tak moje vypravování bude o matkách, které se časem staly babičkami.
Celý život slyším a čtu o tom, jak je důležité, aby babička a dědeček bydleli s rodinou. Jak jsou jejich zkušenosti důležité nejenom pro jejich děti, ale i pro vnoučata. Jak mají babičky i dědečkové jiný vztah k vnoučatům než měli ke svým dětem, protože na ně teď mají víc času a také jsou moudřejší. Jak svá vnoučata babičky a dědečkové milují a láskyplnou formou jim předávají své zkušenosti.
Jak vnoučata milují své babičky a dědečky a těší se na prázdniny, které u nich stráví. Jak se tyto dvě generace – nejmladší a nejstarší, navzájem potřebují a obohacují...
Mnohokrát jsem četla a slyšela debaty odborníků o tom, zda dát starého člověka do domova důchodců nebo si ho nechat doma.
Vždy všichni zvedali ruce pro to, aby, pokud je to jenom trochu možné, zůstal starý člověk v rodině. Že je to humánní. Výchovné. Kulturní. Že to bude prospěšné pro obě strany. Že děti potřebují babičku a potřebují dědečka. Že jsou svými zkušenostmi v životě dítěte i v životě celé rodiny, nezastupitelní.
A že je škoda, že se přestaly stavět domy pro tři generace. Že naši předkové dobře věděli, proč staví u svých domů výměnky.
Tohle všechno jsem slyšela a četla minimálně tisíckrát. Ale i kdybych se s tím nikdy nesetkala, znala bych to z vlastní zkušenosti, protože na svoji babičku vzpomínám pořád.
Když mi bylo osmnáct, pohádala jsem se s tátou a šla jsem bydlet právě k téhle babičce. Nestěhovala jsem se daleko, bydlela jenom o poschodí níž než my, ale revolta to byla!
Babička mě přijala a beze slova nade mnou převzala zodpovědnost. Aniž by mi cokoli přikazovala, věděla jsem, co můžu a co ne.
Nicméně jednou jsem se zdržela po premiéře v divadelním klubu a domů jsem se vracela k ránu, kolem třetí hodiny. Kolín byl tichý, nikde nikdo, akorát na rohu u spořitelny, kousek od našeho domu, stála postava, schoulená v kabátě a rozhlížela se na všechny strany.
Když jsem došla blíž, zjistila jsem, že je to babička. I ona mě uviděla a beze slova zamířila domů. Šla jsem za ní a snažila se jí vysvětlit, kde jsem byla, ale babička mlčela. Doma zalezla do peřin a promluvila na mě až za několik dnů. Nikdy potom jsem to už neudělala.
Nedávno jsem četla v novinách o čtyřiapadesátileté ženě, která porodila zdravé dítě.
Stává se to výjimečně, ale stává se to. Osobně si myslím, že je to věc ženy, a když se v tomto věku rozhodne mít dítě, má k tomu určitě své důvody.
Nicméně se kolem tohoto porodu rozbouřila debata, která byla spíše proti porodům v pozdějším věku.
I když jsem chápala názory proti, šokovalo mě vyjádření jisté paní doktorky, která vyučuje na vysoké škole etiku. Paní doktorka položila v debatě o tomto porodu, tuto řečnickou otázku:
„Co až dítě bude v pubertě a jeho matka bude stará paní? Vcítit se do dítěte ob generaci je velmi těžké.“
A mě napadla otázka, která možná napadla i vás.
Měla jste babičku, paní doktorko?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.