Milan Cais: Moje současná inspirace? Pískání v uších

Milan Cais je rodilý Pražák, vystudoval grafickou školu a pak Akademii výtvarných umění v ateliérech sochařů Huga Demartiniho a Jindřicha Zeithammla  a vizuálního umělce Jiřího Davida. Zabývá se nejen sochařskými objekty, ale třeba i fotografií, videem, kresbou.

Často se vás novináři ptají na to, co hraje ve vašem životě prim, jestli je to umění, anebo muzika. Vy často odpovídáte, že muzika je víc vidět. Změnilo se na tom něco za poslední dobu?

Asi úplně ne, ale v poslední době se paradoxně daleko víc věnuji tomu vizuálnímu umění. Trávím veškerý volný čas v ateliéru a chystám výstavu na podzim tohoto roku, vlastně už v létě bude taková menší výstava. Dělám úplně nové věci. Je to dané i tím, že máme s kapelou takový trochu koncertní půst. Pak to začne s létem a sezóna je pak divoká. Koncertů máme domluvených hodně. Vím, že přes léto se do ateliéru dostanu hodně zřídka, takže se snažím to tzv. nadehnat. Teď každý volný čas využívám k tomu, že jsem v ateliéru a pracuju.

Vím, že o vašem prvním koncertě před rokem 1989 jste řekli skoro úplně všechno, ale možná je jedna věc, která v té souvislosti mě napadá. Vy jste tehdy byli malí kluci, a abyste uspořádali koncert, jste potřebovali alespoň nějaký formální souhlas vašich rodičů. Je to tak?

To jo, oni nás podporovali. Dokonce nás tatínkové vozili na koncerty, protože jsme neměli ještě řidičáky. Ale už jsme měli občanky, tenkrát jsme je dostali, pak nám je zase sebrali, protože jsme hráli na takové zakázané akci. Mardošovi rodiče nám dali k dispozici takovou místnost u nich v suterénu, která byla naší první zkušebnou. My jsme si tam původně budovali klubovnu, protože jsme byli v zaujetí foglarovek, prostě jsme chtěli mít klubovnu. Pak jsme se rozhodli, že z klubovny bude radši zkušebna. Já jsem si navezl nějaké kýble, barely, Marda dostal k Vánocům takovou legrační basu, kterou má dodnes. To rozběhlo zkušebnu.

Věděli jste, že se tak budete jmenovat? Pokud vím, tak název kapely se neměnil.

Neměnil. My jsme měli období, kdy nám to přišlo strašně trapné, chtěli jsme se přejmenovat. Mardoša říkal: „Ne, to už nemůžeme, to už jsme zavedená kapela.“ Nikdo o nás v té chvíli nevěděl, ale prostě jsme to nechali být. Je to takový výmysl. Nemá to spojitost s tátou, i když si to hodně lidí myslí. Je to spíš rytmické sousloví jako tata a to J v bojs si vymyslel Mardoša, že budeme takový antianglický. Oni to dodnes i po těch 35 letech různě komolí. Nejlepší je, když mi přijde email: „Dobrý den, pane Cajs s kapely Tata boys, chtěli bychom koncert.“

Asi musí ta generace Michalů Davidů vymřít, abychom se mohli dotknout něčeho jiného.

Vy býváte jednou týdně v Sedmém nebi. Je to tak?

Zjistil jsem, že už to je skoro dva a půl roku, co mě oslovila Jarka Haladová. Já jsem tam kdysi na Vltavě měl takový pořad o vizuálním umění, bylo to v rámci Čajovny, kdy jsem si zval jednou za měsíc na půl hodinky kolegy výtvarníky. Dokonce jsem tam měl i svého pana učitele Jirku Davida. Bylo to fajn. Nějak se to vyčerpalo, už jsem moc nevěděl koho zvát, tak jsem se omluvil a nějak jsme ukončili spolupráci.

Léta běžela a teď se ozvali po letech znovu, že tam mají nový pořad, který se jmenuje Sedmé nebe, jestli bych tam nechtěl mít co týden nějakou hodinku, kde bych pouštěl muziku. Byla to zajímavá výzva. Já se necítím na rozdíl od mého kolegy Mardoši tak erudovaný v tom hudebním světě, on je opravdu chodící encyklopedie. Nicméně jsem si říkal, že když ta nabídka přišla mně, tak to zkusím nějak uchopit po svým. Pouštím tam svoje oblíbené desky. Baví mě to. Máme i speciály, kam si můžu pozvat živý muzikanty, kteří hrají v tom studiu živě, povídáme si. To bývá jednou za čtvrt roku nebo za dva měsíce, a to je velmi zábavné.

Milan Cais, frontman kapely Tata Bojs|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Co bychom viděli teď u vás v ateliéru a co bychom viděli ve vaší hlavě?

Je velice těžké o tom hovořit, ale pokusím se naznačit alespoň moje typy přemýšlení, jsou to takové tři tematické okruhy. Já už asi čtvrtý rok trpím tinnitem, což je takové pískání v uších, někdo má hučení, někdo šumění. Tinnitus je zatím docela neprobádaná věc. Děje se to v hlavě, není to moc nemoc, která by souvisela se sluchovým ústrojím. Nicméně neustále slyším pískot. To je věc, která mě tíží, ale už jsem se s ní naučil žít.

Teď ji přetavuji v inspirační zdroj. Díky tomu tinnitu vznikají nějaké obrazy. Tak to jeden můj tématický okruh. Druhý okruh jsem si nazval pracovně horizont událostí, zajímá mě vesmír, hodně si o tom čtu. Třetí tématický okruh je komunikace ve všech možných složitostech a zacykleních. Tam si beru jako materii kabel.

Minulý týden tady byl Martin Dorazín: „Tata Bojs zrovna patří k tomu lepšímu spektru naší hudby, ale v Polsku, v Rusku, na Ukrajině mají teď skvělé kapely a muzikanty. Rád bych se zeptal, jestli mu ta česká kotlina nepřipadá taková v hudebním smyslu hodně zasmrádlejší.“

Já bych s Martinem souhlasil v tom smyslu, že tady máme pěkný zaprděný rádiový rybníček. Nemám tušení, jak to funguje v Polsku, protože neposlouchám polská rádia. Mám trochu tušení, jak to funguje na Slovensku, tam je to daleko svěžejší. Mají tam minimálně Rock FM, které je celoploška, hrají bezvadnou muziku. To vím jistě. Myslím si, že je to velice složitá otázka, na kterou já neznám odpověď, proč to tady takhle je. Vždy je to ale o nabídce a poptávce. Asi musí nějak ta generace Michalů Davidů a všeho dalšího vymřít, abychom se mohli s čistým štítem dotknout něčeho jiného. Máme to tady takhle, ale já ze své pozice s tím bohužel nedokážu nic udělat.

Jaké bylo natáčení filmu o Tata Bojs a jaký je koncept filmu? A kdy si začali hudbou vydělávat na živobytí? Poslechněte si celý pořad.