My si hráli na doktory

Myslím, že i v dnešní době si děti hrají podobně. Například na mámu a tátu si hrají určitě, protože příběh, který vám budu dneska vypravovat, jsem se nedávno dozvěděla od svých příbuzných.

Účastníci hry na mámu a tátu, byli čtyři kamarádi. Dvanáctiletá Věrka hrála mámu. Stejně starý Pavel byl táta. Šestiletá Veronika hrála jejich dítě. A pak se hry ještě zúčastnila třináctiletá Magda, která po této hře přišla domů a rozčíleně vykřikovala, že s Věrkou, která hrála mámu, skončila, že s ní už nikdy nepromluví a hlavně si s ní už nikdy nebude hrát na mámu a tátu!

„Mami, Věrka se zbláznila! Hrála mámu! Pavel hrál tátu. A Veronika hrála jejich dítě!“

"A ty, cos hrála ty," zeptala se maminka, která nechápala, proč je její třináctiletá holčička tak rozčílená.

"Já? Já hrála milenku táty. Máma, jako Věrka, dala dítě spát a šla na noční směnu. A já přišla k nim domů za tátou. Jako za Pavlem."

Maminka se zarazila, ale nedala na sobě nic znát a statečně se své dcery zeptala, co s tátou dělali.

"Nic. Povídali jsme si," odpověděla Magda a pokračovala. "A najednou slyšíme, jak máma za dveřmi říká, tak to vám děkuju, paní vedoucí, že jste mě pustila z práce dřív. Tak to já hned běžím domů za tátou a za dítětem. A pak vrazila dovnitř, zařvala na mě, ty mrcho! a vrazila mi takovou facku, až se mi zatmělo před očima... Mami, řekni, je normální?! No, řekni, je normální? Nemluvím s ní. Asi stokrát se mi omlouvala, ale to ona se omlouvá vždycky, když něco vyvede."

Nenapadlo vás náhodou při čtení, jak hodně jsou dnešní děti jiné, než jsme byli my? Čím ono to asi bude...