Na střechu České televize se chodí přes kancelář generálního ředitele

Narodil se v Chebu. Po gymnáziu vystudoval DAMU, hrál v příbramském divadle a v ústeckém Činoherním klubu. Moderoval v rádiu i v televizi, miluje muziku, podílel se na projektech, které hledají talenty.

Sedíme v atriu České televize a mě napadá, kudy se chodí na střechu?

„Na střechu už se dneska chodí složitě, protože my tam chodili dnešním pohledem přes kancelář generálního ředitele, což dneska asi nebude jednoduché. My jsme vysílali prvních pět nebo šest let z prostoru, který se jmenoval salónek, tam byla taková gigantická betonová plastika nějakých dělníků, která se musela rozbít, abychom se tam vůbec vešli, a tam jsme si vytvořili studio, kabely jsme tahali přes celé Kavčí hory, museli jsme mít asi osm povolení od hasičů, postupně jsme tam tahali kabely, aby se tam mohla hrát i muzika a tam byl výstup na střechu. To bylo krásný.“

O noci s Andělem budeme ještě mluvit. Řekni mi, dělal jsi DAMU s cílem stát na prknech Národního divadla, nebo dělat alternativní divadlo, nebo jsi věděl, že herectví je dobrá průprava pro to dělat cokoliv?

„Původně to bylo tak, že jsem chtěl hrát dobré divadlo. K tomu mě přivedl Franta Husák, který tenkrát v divadle v Chebu byl. Já byl klasický skobičkář a chodil jsem do divadla zlobit. Ale hodně a hodně nepříjemně. Střílel jsem skobičky, vyrušoval, komentoval a tak. A pak jsme byli na jednom představení v Chebu, ve kterém hrál František a já ho neznal. On přišel a mě úplně uhranul a ta skobička už nikdy nevyletěla.“

Mít v rádiu Anděla, to zní dobře. To jsou slova Michela Fleischmanna. Kdy ses dozvěděl, že tahle věta padla?

 „Asi dva roky po tom, co už jsem nevysílal. Myslel jsem, že mě tam vzal, protože jsem talentovaný a šikovný. Začalo to tím, že jsem volal Romanu Holému, který tam tenkrát vysílal a říkal jsem mu, ať mě tam dostane, že mě to baví a že mám kurz rozhlasového herectví, takže to dám. On to nějak zařídil a šel jsem tam na zkušenou. Pak jsem se tam chodil učit a čtyři měsíce jsem vysílal do zdi, nahrávali si moje vstupy a jednou týdně si mě zavolal rozhlasový ředitel Leoš Kopecký a vysvětloval mi co je blbě a proč a teprve pak mi dali živé vysílání v noci a pustili mě do éteru.“

Noc s Andělem měla podtitul Neopakovatelná noční setkání, co byl první název?

„Na začátku byl projekt, který jsem přinesl do České televize a nikdo to nechtěl. Dostalo se to do ruky Honzovi Kratochvílovi, člověku, který pro nás objevil Monty Pythony, Červeného trpaslíka a díky němu to český národ zná. A tenhle člověk byl hledač, neuvěřitelný dramaturg v České televizi a on si vzal ten projekt do ruky, zavolal mi a řekl, že to je úplná hovadina, ale že ho zajímá to, že si troufám na živý přenos. A díky tomu vznikla Noc s Andělem. Původně to mělo být s malým a, protože jsem nechtěl, aby se to jmenovalo po mně. Ale pak to vyšlo v novinách s velkým A, no a pak se mi to začalo líbit, protože jsem si říkal, že mě nemůžou vyměnit.“

Kdyby ti v lednu někdo řekl, že v létě budou zrušeny všechny koncerty, divadlo a muzika se hodně přenesou na sociální sítě a do nějakého virtuálního prostoru, věřil bys mu?

 „Určitě ne, protože mám pocit, že český festivalový svět je něco unikátního a najednou se to vypne jako vypínačem a je to vlastně okamžik, který nikdo ještě nedokáže dozřít za obzor. Hospody se plus minus rozeběhly, byznys se rozeběhne, ale kultura se nemůže rozeběhnout na netu, to jen udržuje lidi v kondici, aby nezakrněli mentálně a aby se potkali a něco dělali. Jenže to léto je pro strašnou spoustu lidí, nejen muzikantů, ale i lidí z produkce, bedňáků a tak čas, kdy vydělávají na celý rok. Nejde o ty velké hvězdy, které nějaké peníze našetřené mají a tohle přežijí, ale jde o ty pěšáky, o ten druhý, třetí, čtvrtý level, který dělá tu kulturu. Z toho mám strach. To kdyby mi někdo řekl, tak bych okamžitě začal vytvářet nějaké fondy, jak to zachránit a vymýšlel, jak to udělat, aby to nevyhnilo. A teď je to ve fázi, kdy si s tím nevím rady, kdy mě to dost trápí, a nevím, co s tím.“

Alena Zárybnická a Pavel Anděl|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Co frčí dál, je politika. Předpokládám, že v případě vaší rodiny se na trávení víkendů nic nezměnilo. Tvoje žena Hanka už dlouhé roky patří do týmu Václava Moravce. Na tom rytmu, kdy ty jsi chodil do práce každou sobotu a ona každou neděli, se už roky nic nemění.

„To je pravda. Když chceme někam vyrazit, tak se to nějak zařídí a v neděli tam není, ale je pravda, že to tak je. Naštěstí já nemám nějakou pravidelnou pracovní dobu, takže i ty věci, že si uděláme víkend v úterý a ve středu, to funguje.“

Chci se zeptat na tvoje děti. Vím, že Matěj podědil herecký talent a hrál tuším v Klicperově divadle v Hradci Králové. Vidíš se v něm nebo on se vidí v tobě?

 „On se nejdřív viděl ve mně a teď já se vidím v něm. Když ho vidím hrát, tak čím dál víc mám chuť si s ním zahrát. Už mě i napadají věci, které bychom si spolu teoreticky mohli zahrát. To by mě strašně bavilo. Jsem na něj hodně pyšný. Teď dostal angažmá ve Švandově divadle a musím říct, že Klicperovo divadlo je nám souzené, protože to teď přijalo do stavu snachu. Lucka Andělová vystudovala JAMU a nastupuje tam další Andělová, což je docela vtipný. A Týna Andělová, což je manželka mého mladšího syna Matěje tam hostuje, takže to je divadlo, které postupně ovládáme. Uvidíme, kdy se tam stanu ředitelem. Starší syn Jakub je v České televizi v kultuře, toho lidé mohou občas vídat v nějakých kulturních reportážích. Jsem pyšný.“

Na závěr tradiční štafeta otázek. Minulý týden tu se mnou byl kolega ze sportovní redakce, šéfredaktor Michal Dusík. A tady je jeho otázka pro tebe. „My se s Pavlem docela dobře známe, dokonce jsme spolu i moderovali a musím se ho zeptat, kdy mě konečně pozve do svého pořadu, ve kterém se baví s různými exoty a hlavně tam hrají spoustu dobré muziky.“

„Milý Michale, já to samozřejmě vnímám. Je to výzva. Je pravda, že to, o čem Michal mluví, jsou moje pravidelné rozhovory v jednom pražském rockovém rádiu, kam chodí lidi z ulice, kteří poslouchají to rádio. A někteří jsou fakt úplně ujetý. Takže pokud chce Michal přijít z ulice, tak telefon na něj mám a bude se divit, jak rychle mu zavolám.“