Když jsem šla poprvé na obrazovku, rodiče si vzali dovolenou, sledovali i vysílání pro školky

Po mateřské moderovala v rozhlase a dnes jezdí po Česku s pořadem Hlasatelky v akci či On a ona.

Vyrůstala jste přímo v Chrudimi?

„Já jsem tam prožila nádherné dětství, dodnes tam ráda jezdím ještě za maminkou, které v únoru bylo 90 let a je v plné síle a svěžesti, jen špatně vidí, ale je to tak pozitivní a laskavý člověk, že jsem opravdu moc ráda, že tam ještě můžu jezdit. Mám tam spolužáky, dodnes se scházíme se základní školou i se zdravým jádrem z gymnázia. Mám tam důvěrné kamarádky. Helena Vondráčková chodila o pět let výš než já, Petr Řezníček, dlouholetý starosta Chrudimi, byl můj partner v tanečních, Dagmar Pecková je dcera kamarádky a kolegyně mé maminky.“

Tatínek byl lékař?

„Ano, chrudimský, velmi oblíbený lékař. Z Prahy dostal umístěnku do Ostravy, a to nebyl rád, takže já hned po narození bydlela s maminkou v Ivanovicích na Hané a tatínek dojížděl na sobotu a neděli. Ale pak se mu podařilo  přesunout do Chrudimi, pořád toužil vrátit se do Prahy, protože přece jenom pro lékaře Praha byla meta, ale nakonec se mu v Chrudimi natolik zalíbilo, že tam zůstal celý život. Bohužel, když mu bylo 64 let, v roce 1989 zemřel.“

Za studií jste si přivydělávala v televizi a hrála v tom roli Chrudim?

„Přesně tak, naším sousedem na chatě byl kluk, který dělal asistenta Bonaventurovi, takže mě vzal do televize a představil Bóňovi a ten si mě bral jako křoví do svých videoklipů. Ten se pak také přimluvil, když jsem dělala konkurz,  a možná i jeho zásluhou jsem obstála. Ale strašně dlouho to trvalo, já prošla  konkurzem  v roce 1976 a rok trvalo, než mě prokádrovali, protože  jsem nebyla členkou strany a rodiče také ne.

Po ukončení školy jste dva roky pracovala ve Sportpropagu a o tom, že vůbec nějaký konkurz na televizní hlasatelku je, vám řekla kolegyně. Kolikrát za dvacet let v televizi jste jí blahořečila a kolikrát proklela?

„No, spíš jsem jí pokaždé blahořečila, protože já tu práci měla ráda. Díky hlasatelskému povolání jsem procestovala Kubu, Vietnam, Bulharsko, místa, kam bych se nedostala. Práce hlasatelky byla odrazovým můstkem pro pozdější práci moderátorky, kde jsem poznala tolik zajímavých lidí z nejrůznějších profesí a dovedností, se kterými bych se normálně nepoznala. A navíc jsme byli opravdu dobrý kolektiv,  měli jsme se až na výjimky rádi .To zdravé jádro se dodnes schází. Když máte vedle sebe dvě křesla a strávíte tam celé odpoledne a večer, tak mezi jednotlivými vstupy semelete strašně moc věcí. Věděli jsme o sobě skoro všechno.“

Svoji první službu v Československé televizi jste měla na narozeniny svého tatínka, tedy v říjnu 1977. Tehdy se vysílalo živě?

„Vysílalo se živě, bylo to úterý 10. října, naši si vzali dovolenou a koukali na vysílání pro mateřské školy, pro školy, pro zemědělce, pro ženy v domácnosti a všechny tyto pořady jim nemohly nic říct, ale vždycky, když jsem se objevila na obrazovce, tak mi připili na zdraví a drželi mi palce. Vypadala jsem prý, jako když se na mě řítí rozjetý rychlík. První služba, to nevíte, co vás čeká, jak se máte tvářit, jak to říkat, gesta nepřipadala v úvahu, takže taková sfinga... mluvící hlava.

V televizi je hodně důležité zázemí, maskérky, kostymérky, kameramani, zvukaři, osvětlovači… Zkrátka celý tým, který je ve vašem bezprostředním okolí. Když začneme v maskérně, to líčení tehdy bylo asi těžší, než dneska?

„My jsme měli velmi kvalitní přípravky, protože jste tím musela být nalíčená od rána do večera. Musím pochválit Olgu Knoblochovou, která vynalezla ten kvalitní make-up, který jsme používali, takže do dneška mám dobrou pleť. Samozřejmě hrají roli i geny. Navíc jsme měli vyškolené a šikovné maskérky, které nás uměly nalíčit pro kameru. Jednou jsem přišla po plese, který jsem moderovala do tří hodin  ráno, a v osm hodin jsem začínala  ranní vysílání. Kameraman se na mne podíval za kamerou, nasvítil a řekl: „Teda Máňo, já nejsem plastický chirurg!“ a to mi bylo nějakých 29 let, ale přece jen ranní služba, to nebylo nic záviděníhodného, po plese. 

V listopadu to bude neuvěřitelných 30 let od Sametové revoluce a to znamená, že vašemu prvnímu synovi bude třicet. Vy jste tehdy bydleli v centru dění, v Mikulandské ulici. Dokonce prý 17. listopadu se ve vašem obýváku schovávalo šedesát lidí, je to pravda?

„Ano, to byla čirá náhoda. Mě odpoledne vrátili z porodnice, že to ještě není ono. A můj muž byl nejdřív na Albertově a pak šel jako obvykle hrát basket. Pak telefonoval kamarád, ať za žádnou cenu nevycházím ven, že se na Národní něco děje. Potom mi další kamarád soused přinesl ryby a já byla líná jít za ním zamknout dům. První náhoda. Druhá náhoda, že do nezamčeného vchodu, k nám do zadního traktu přišla schovat dvojice známých, protože mezitím se Mikulandská neprodyšně uzavřela. Oni zazvonili a začali mi líčit, co se na Národní děje, pustili jsme Hlas Ameriky, takže jsme to měli naživo z rádia. Usadila jsem je do obýváku a pak slyším zvláštní šum ze dvora, ten dvůr byl plný lidí, kteří se dostali do otevřeného domu Mikulandská 4, odkud ale nebylo úniku. Zpátky ale nemohli, tam byli esenbáci, tak jsem otevřela okno a zavolala na ně, ať jdou k nám, a dokud dvůr nebyl prázdný, tak byly dveře otevřené. Pustila jsem je do obýváku, tam se nahrnuli a já s pár přáteli, kteří ke mně přišli najisto, stála v kuchyni a vařila čaj. S překvapením jsem zjistila, kolik lidí tam je. Pár hrníčků  nestačilo, tak jsem navařila kotel čaje, naběračku a nechala je, ať se obsluhují sami. Kamarád spočítal boty a bylo tam 60 párů.“

Máte také druhého syna, který se narodil krátce po tom prvním.

„16 měsíců po něm, to byl docela rachot. Měla jsem pocit, že jedu v rozjetém rychlíku, ze kterého nelze vystoupit. Dvě miminka 16 měsíců od sebe, to je snad horší než dvojčata, každé má jiný režim. Ale už jsou dospělí. My jsme o prvního syna přišli kvůli syndromu náhlého úmrtí kojence a mě oslovil pan docent Emanuel Žďárský, který o tom věděl, a dělá preventivní výzkum pomocí DNA právě proto, aby se předcházelo nejen tomu syndromu, ale i spoustě jiných, velice vážných onemocnění a genetických deformací.  Stačí jen pár slin a on zjistí, jestli rodiče, resp. děti nemají tuhle genetickou informaci, a jak jí předejít. Myslím, že tenhle výzkum, který začal na Chrudimsku a Havlíčkobrodsku, je nadějí pro spoustu rodičů i dětí, takže bych ho v tom chtěla podpořit.“

„A pak musím udělat reklamu trošku i sobě. Se Saskií Burešovou a Sašou Hemalou jezdíme po republice s pořadem „Hlasatel(ky) v akci“, kde především pro pamětníky vzpomínáme na své kolegy a hlasatelské i  životní zkušenosti. A teď mi pan Přeučil nabídl spolupráci v kurzech rétoriky pro všechny, kteří vystupují na veřejnosti. Kromě toho hraju ve 2 divadelních ochotnických souborech, vraždící tetičku v Jezinkách a bezinkách, baronku ve Slaměném klobouku a starou pannu sekretářku v černé komedii Inspektor má potíže. Kdybyste nás chtěli vidět, dejte vědět, přijedeme. Na obzoru se rýsuje  vzpomínka na mou „filmovou minulost“,  snad bych si  mohla zahrát v televizním seriálu tchýni u pana režiséra Magnuska. Tím bych si připomněla  Slunce seno a pár facek, kde jsem měla roli reportérky. Díky tomu se každé léto objevuji na televizní obrazovce, páni, letos je to už třicet let.“