Nejdůležitější věc pro naše stáří

22. květen 2017
02887719.jpeg

Většina z nás řekne, že to je zdraví. Ano, zdraví je důležité, ale všichni víme, že o něm ve svém stáří příliš nerozhodujeme, i kdybychom se o své zdraví starali celý život sebelépe. A tak máme pouze zbožné přání, abychom dožili jakž takž soběstační, neotravovali nikoho kolem sebe a měli stále své každodenní, všední radosti.

Co je tedy nejdůležitější?

Možná vás napadne důchodové spoření. Pojistky, týkající se našeho zdraví a pobytu v nemocnici. Měli bychom se na stáří přiměřeně zajistit. Ano, to je dobré, samozřejmě, ale nejdůležitější to není.

A co takhle myslet včas na to, že se nám do hluboké vany poleze špatně. Nebo že musíme sprchový kout vybavit madly, nejlépe po všech stranách. Že v domě, kam se chceme stěhovat, MUSÍ být výtah, i když zatím běháme do třetího poschodí jako Emil Zátopek. Ano, tohle všechno určitě důležité je, ale není to nejdůležitější.

Tak co nás ještě napadne?

Například včas prodat chalupu, na kterou už fyzicky nestačíme? Vyměnit náš velký byt za menší? Vědět o sociálních službách v okolí a mít předem promyšleno, do kterého penzionu pro seniory či domova důchodců, si včas podáme žádost? Určitě i tohle je pro naše stáří důležité a přímo potřebné - ale pořád to není to nejdůležitější.

Možná teď už všichni voláte: Děti! Naše děti jsou pro naše stáří nejdůležitější!
A máte pravdu. Ale tahle pravda není tak úplně přesná. Aby byla nejpřesnější, musí odpověď znít takto:

Pro naše stáří jsou nejdůležitější naše děti, které nás milují, váží si nás, starají se o nás a... bojí se o nás.

Mimochodem, moji milí posluchači, já už mám splněno.

Včera jsem potřebovala někam jet a cosi zařídit. Na to, že mám v kabelce mobil, jsem si ani nevzpomněla. Podívala jsem se na něj až doma, a to ještě až po dvou hodinách, protože jsem ho měla v kabelce a tak jsem jeho vyzvánění neslyšela.

Měla jsem tam od své dcery čtyři nepřijaté hovory a pět esemesek: "Mami, vše ok? Už jsi tam? Halóó, mami! Kde jsi? Proč mi to nebereš, mami? Mami, stalo se něco? Ozvi se mi!"

A v tu chvíli mi přišla esemeska od mého zetě: "Proboha, nahlas jí polohu!!!"

Když jsem své dceři nahlásila, že už jsem v pořádku doma, přišla mi od zetě druhá esemeska.

„Teď se poprvé po třech hodinách, usmála! Díky!“

No a pak mi dcera zavolala a hodně, ale opravdu hodně, mi šťastným hlasem, vynadala...