Nejstarší český akt je pardubická Štěstěna, okouzluje téměř 500 let
Lidé ke svému životu potřebují štěstí. A dobře to věděli i Pernštejnové, stejně jako si to, že štěstí může být proměnlivé a má mnoho podob. Přesně to vyjadřuje Fortuna Volubilis, Štěstěna vrtkavá, kterou si nechal na zeď jednoho ze sálů pardubického zámku vymalovat Vojtěch z Pernštejna.
Co je Štěstí? Krásná nahá žena
Soubor renesančních nástěnných maleb patří na zámku v Pardubicích k tomu nejcennějšímu, co se z éry Pernštejnů zachovalo. Známe i dobu, kdy tato rozměrná umělecká díla vznikala. Vilém z Pernštejna (1435 – 1521) začal přestavovat pardubický zámek ještě v duchu pozdní gotiky, ale už jeho synové, Vojtěch a Jan, sídlo upravili a vyzdobili ve stylu rané renesance.
Velké fragmenty původní malířské výzdoby se dodnes zachovaly hlavně ve třech rytířských sálech jižního křídla zámku: v Mázhausu, Sloupovém sále a Vojtěchově sále. Tomu vévodí monumentální nástěnná malba s ústředním motivem starozákonního biblického příběhu Samsona a Dalily z roku 1532.
„Neznáme, v jakém pořadí malby na zámku vznikaly, některé mohou být tedy i starší,“ vysvětluje historik Východočeského muzea v Pardubicích Petr Vorel. „Každopádně je to doba, kdy na pardubickém zámku vládl Vojtěch z Pernštejna, od roku 1521. Vojtěch byl objednavatelem díla a autoři předloh jsou jednoznačně spojeni s cranachovskou uměleckou školou. Samotné provedení maleb je špičkové. Vojtěch z Pernštejna měl dost peněz na to, aby si objednal ty nejlepší malíře, kteří v Evropě byli. Konkrétní jméno autora ale neznáme,“ podotýká historik.
Fortuna a rusé ženy
Fortuna byla jako bohyně už ve starém Římě symbolem osudu a náhody. Zosobněním štěstí i dobrého pořízení, stejně jako nevypočitatelnosti života. Umělci v době renesance Fortunu rádi představovali jako stojící ženu na vratké kouli. Tuto podobu má i Fortuna Volubilis na pardubickém zámku. I přes cudně zahalený podbřišek je považovaná za nejstarší český akt.
„My samozřejmě nevíme, co ti šlechtici měli na obrazech, které byly přenositelné,“ upřesňuje Petr Vorel. „Je fakt, že nahé ženské tělo je až atributem renesance, která se vrací k antickým námětům. Řekl bych, že naše Fortuna je ztvárněná podle konkrétního modelu. Nějakého děvčete, v životní velikosti.
Tenkrát byly dívky menší. Byl to zřejmě také typ žen, který se Pernštejnům líbil. Víme, že Vilém z Pernštějna, jeho synové a dokonce i vnuci, soudě podle obrazů, měli výrazně rusé vlasy. A tak zřejmě tohle kritérium Pernštejnové zohledňovali i při výběru modelů pro ženské akty,“ dodává s úsměvem historik Vorel.
Díla evropského významu
Vojtěchův sál na pardubickém zámku nejlépe dokládá původní podobu renesančního interiéru. Kromě monumentální malby se Samsonem a Dalilou nebo Fortuny výzdobu sálu tvoří i fragmenty iluzivní malované architektury okolo portálů a okenních nik. Malované jsou také sloupy v rozích sálu. Výjimečným prostorem je bezesporu arkýř v jihozápadním nároží sálu, kde se zachovala pozdně gotická klenba ještě z doby Viléma z Pernštejna a také dokonce zbytky původní gotické malířské výzdoby, kterou později překryly vrstvy renesanční.
Sousednímu sálu, tzv. Mázhausu, vévodí rozměrná nástěnná malba, s tématem Zákona a Milosti, které bylo v první polovině 16. století častým uměleckým námětem. Malba souvisí s vlivem díla Lucase Cranacha staršího po roce 1530.
K tomu historik Petr Vorel dodává: „Na pardubickém zámku je naprosto unikátní to, že tyto motivy, včetně malby se Samsonem a Dalilou, známe z dobových předloh, ale jako obrazy. Třeba o velikosti metr krát půl metru nebo obrazy oltářní, řekněme, toho lidského rozměru. Ale v Pardubicích máme v podstatě jediný případ v rámci renesanční Evropy, kdy si zadavatel tato témata objednal v té ohromné ploše mnoha čtverečních metrů, jako nástěnné malby.“
Zámecké valy nikdy nezklamaly
Zámecké valy v Pardubicích jsou unikátní. Patří mezi nejzachovalejší opevnění svého druhu v Česku. Když Vilém z Pernštejna svůj zámek opevňoval, rozhodně věděl jak a proč. Nikdo ho už nedobyl.
„Zajímavé je také to, že například v případě malby se Samsonem a Dalilou má nástěnná malba i rám, tedy je provedená jako obraz,“ pokračuje historik Petr Vorel. „Malíř tam namaloval dokonce i skobu, na které je tento obraz zavěšený. Ale díky tomu, že je namalovaný na zdi, tak nezmizel. Pokud by to bylo plátno, tak bychom ho tady nepochybně už neměli.“
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
