Nesmrtelná teta mi pomohla a vzpomínám na ni rád

Bohatá je i jeho filmografie, od Vyhrávat potichu z roku 1984 až po zatím poslední Špindl 2 nebo film Andílci za školou. A seriály, to je další obsáhlá kapitola. Od seriálu Na lavici obžalovaných justice až po Slunečnou.

Rodiče měli na vaši budoucnost jasný názor, nebo souhlasili s konzervatoří?

„K tomu mě přivedl můj nevlastní otec Vladimír Bezděk, úžasný chlap. Když viděl, jak se předvádím, tak mi řekl, že na to existuje škola, zvlášť když viděl, jak mi to báječně nejde v té normální. Takže co se mnou, zkusíme aspoň tohle, jestli se ten kluk chytí. A byla to dobrá volba.“

Až přijdou vaši potomci s tím, že se chtějí vydat touhle cestou, budete nějak argumentovat, nebo projevovat vlastní názor?

„Určitě jsem k tomu něco řekl, ale já je nechávám, ať si to každý najde. Zatím se nikdo moc neprojevoval, teď se trošku dost projevuje moje poslední miminko, to je dílo. Kamkoliv vleze, to je divadlo. Nestydí se, chvilku okoukává a začne zpívat, to já nikdy neměl. Já se styděl, jsem trémař. A tahle přijde a rozboří cokoliv.“

Víte, čím byste byl, kdybyste nebyl hercem? Je celá řada povolání, které jste si zahrál ve filmech a seriálech.

„Je to hrozně těžké, mě by bavilo všechno, ve všem si najdu něco, co by mě chytilo. Ať jsou to hrdinové z horské služby, truhlář nebo cokoliv, vždycky jsem si tam našel, co mě oslovilo a bavilo. Když k tomu člověk přistupuje poctivě a dělá to rád, tak ho bude bavit všechno.“

Když se mladý herec zapíše nějakou výraznou rolí, jako vy rolí Matěje v Nesmrtelné tetě, je to dar nebo škatulka, ze které se jenom těžko vystupuje, že musíte dokazovat, že člověk není jen Matěj v pohádce?

„Myslím, že tyhle hlouposti jsme si vymysleli my lidi a zbytečně se tím trápíme. Vymýšlíme si na sebe biče a nesmyslné pranýře. Když mají lidé oči otevřené, tak si všimnou, že umíte i něco jiného. Od Cyrana přes Trasořitku zahrajete na jevišti, tak pak nemusíte nikoho přesvědčovat, že nejste jen hloupý Matěj s dlouhýma vlasama. Pro spoustu lidí jsem určitě takhle zůstal, ale mě to nějak netrápí. Pro mě to byl krásný okamžik života, kdy vás to veřejně nakoplo, tenkrát začaly takové ty billboardy a Nesmrtelná teta byla všude. Mně to pomohlo a vzpomínám na to hrozně rád.“

Když viděly tuhle pohádku vaše děti, poznaly vás?

„Jo, už mě i poznávají, když je nějaký dabing, tak mi to samozřejmě udělá radost.“

Když jsem pročítala, co všechno jste v rámci svého hereckého života dělal, pustila jsem si i klip s Lucií Vondráčkovou Hej lásko velká a upřímně řečeno, čekala bych od toho drsného chlapíka naprosto jiný hlasový projev. Umíte i tu druhou polohu v muzikálu a ve zpěvu?

„To není úplně moje parketa. Ale já jsem třeba myslel, že v Divadle Kalich jsem byl jen na skok, ale byl jsem tam patnáct let. Jak to není moje disciplína, tak jsem si to držel od těla, ale byl jsem v Krysařovi, tak tam možná něco trochu bude. Jsem rád, že jsem si otevřel tyhle dveře, protože podle mého názoru člověk musí v určité etapě života udělat něco nového, protože jinak zakrní.“

Je ještě v herectví něco, co byste si chtěl vyzkoušet?

„Určitě je, je to jedna věc, která mě míjí. Léta letoucí jsem se musel něco učit a ještě budu muset, ale co jsem se nenaučil, jsou jazyky. Ale chtěl bych si v tom zahrát, jestli bych to zvládnul. To je taková meta, kterou bych chtěl ještě pokořit.“

Kritika i diváci přijali s ovacemi seriál Případy 1. oddělení. Řekněte mi, čím to bylo? Jak se povedlo, aby se seriál zalíbil jak divákům, tak kritice a taky těm, podle jejichž životů celý scénář vznikl?

„Myslím, že to je klasická spojitost všech takových věcí – dobrý scénář, odborný dohled a to, že to psali i kluci, kteří se v tom pohybovali na nejvyšší úrovni. Obsazení, režiséři a všechno dohromady udělalo to, co to udělalo. Nevím, jestli to je veřejná informace, ale vím, že na České televizi už je schválené pokračování. Dokonce bychom snad už měli začít točit v červnu.“

Jak dlouho trvalo natáčení prvních dvou sérií a mezitím uvedení na obrazovky, to je třeba rok nebo dva?

„Nemyslím, že by to byla taková doba, je to o něco rychlejší, než to bývávalo, takže myslím, že se dotočí a bude to pár měsíců a asi to Česká televize zopakuje a plynně naváže. Myslím, že se to tak dělá, je to chytré a lidi se na to budou těšit.“

Alena Zárybnická a Filip Blažek|foto:Alena Zárybnická, Český rozhlas

Nesmíme zapomenout taky na Krkonoše. Jak často se dostanete na chalupu, kterou tam máte?

„Chci tam jezdit častěji, protože to tam miluju. Akorát že ve chvíli, kdy jsem si pořizoval chaloupku, tak jsem si vzal úvěr a dostal jsem se k domečku na Slivenci a já si říkal, že na takový dům nikdy nebudu mít peníze. A tak jsem si vzal ještě obří úvěr na domeček, dali mi nějakou stoprocentní hypotéku, která se v té době moc nedávala a tak mám na sebe upletené takové biče. Ale holky jsou šťastné a je to parádní. Na chalupu ale nezbývá čas, pořád se tam snažím s klukama utíkat, do spacáku, na slivovici.“

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek, minule tu byl generál ve výslužbě Petr Pavel a tady je jeho otázka pro vás. „Filip Blažek hraje občas takové chlapácké role a i tak působí, tak mě by docela zajímalo, jestli v nějaké konkrétní chlapácké situaci sám byl, jestli třeba absolvoval nějaký výcvik a byl třeba v armádě. Pár jeho hereckých kolegů prošlo velice drsným výcvikem pro film Tobruk a dodneška na to vzpomínají.“

„Pamatuju si, že když jsme točili nějaké detektivky nebo drobné bojůvky, tak jsme měli poradce ze speciálních operací, je to nějaká agentura, která cvičí zásahové jednotky v cizině. Prošli jsme nějakým proškolením kvůli zbraním nebo pohybu se zbraní. Ale jinak jsem nepolíbený, přitom zbraně mám rád, líbí se mi a mockrát jsem chtěl mít zbrojní průkaz, ale vždycky z toho nějak sešlo. Já se ale rád hýbu, tak jestli se dá do výcviku počítat kontaktní sport, tak možná. Ale vojna mě minula, tomu jsem utíkal, protože jsem měl vždycky nějakou práci a v té době mi vojna nepřipadala smysluplná. Ale myslím, že teď by to potřeboval každý chlap, protože jsou zženštilí a celý svět se zbláznil, nejsou ženy a muži, je ještě něco a mám pocit, že by to potřebovali jako prase drbání, nějaký takový výcvik.“