Tři oříšky? Bylo mi 22 a vůbec jsem to nebral vážně. Ale scénář mám schovaný dodnes

Dřív se jmenovalo Skelet, dnes Divadlo Pavla Trávníčka. Jeho hlasem promlouvá k českým divákům Alain Delon, Mel Gibson, John Travolta nebo Alan Alda. I on sám byl ale jednou dabován. V roli prince ve slavné pohádce Václava Vorlíčka Tři oříšky pro Popelku.

Narodil jste se v Konici a vyrůstal v Moravské Třebové. Říkám to správně?

„Říkáte to dobře. Narodil jsem se v takové vísce, která se jmenuje Konice, protože maminka to nestihla, tak jsem se narodil doma. Riskovala, ale všechno se podařilo. Tam jsem strávil asi pět let a pak jsme se přesunuli do městečka Moravská Třebová.“

Čím byli rodiče?

„Tatínek dělal vedoucího v podniku Kras, tam se šily uniformy, maminka víceméně byla doma. Pocházela ze sedláckého rodu, děda byl bohatý sedlák. Byla Slovenka, takže já jsem takové československé dítě.“

Kdo vás připravoval na přijímačky na JAMU?

„To je dobrá otázka. Byla to Lenka Loubalová, která taky bydlela v Moravské Třebové, měla doktorskou rodinu, takové silné zázemí. Musíme si uvědomit, že to byl rok 1968. Můj syn si myslí, když řeknu tohle datum, že to byla doba Jana Žižky, tak je mu to tak vzdálené. A ona říkala, že musím mít monolog, něco zazpívat, zahrát a zarecitovat. To probíhalo na tři kola, jako v boxu. Táta mě přivezl na přijímačky a říkal, že počká v autě, protože mě hned vyhodí a pojedeme domů. Ale já vyšel a řekl, že mám špatnou zprávu, že jsem postoupil do druhého kola. Takže táta odjel a já prošel s odřenýma ušima. Dostali jsme se na školu a lidi vůbec nevěděli, co to je a co ze mě bude.“

Co až přijde Maxík a řekne, že bude hrát taky divadlo?

„To bych asi spáchal sebevraždu. Já myslím, že ho nechám, aby se nasměroval sám. Intuitivně vycítí, co bude jeho. Nemám moc rád ty rody, kdy musí být děti další a další herci, i když jim to vůbec nejde. Koukám na Maxe a on už teď je taková silná osobnost, tak si myslím, že si bude dělat, co bude chtít.“

Když vám bylo 22 let, natočil jste nejslavnější filmovou pohádku, kterou zná každý. Jak moc je nevděčné, když vám osud zapíše do životopisu takhle výraznou roli?

„Je to takové zvláštní, protože to souvisí s věkem. Bylo mi 22 a vůbec jsem to nebral vážně. Jel jsem na kamerové zkoušky, udělal jsem je, odjel a vypustil jsem to z hlavy. Vůbec jsem nevěděl, co je filmový svět a sláva. A najednou přišla taková tlustá obálka a tam byl scénář pohádky Tři oříšky pro Popelku. Mám ho dodnes.“

Pavel Trávníček|foto:oficiální webové stránky Pavla Trávníčka

Čím to bylo, že to mělo takový úspěch? Nejen u nás, ale třeba i v Německu?

„Každý se na to ptá. Jednak je to mezinárodní téma a Vaškovi se podařilo vyhnout všem schválnostem ve scénáři. Je to průhledně jednoduché. Jak říká můj kamarád, jezdím na koni a hledám botu. Takhle jednoduchá musí být pohádka, dobro zvítězí, ať chceme nebo ne. Lidi to mají rádi, když dobro zvítězí. Našlo to odezvu v celé Evropě.“

Jak se to vlastně semlelo, že vás, později skvělého dabéra, daboval Petr Svojtka?

„Kvůli moravskému přízvuku. A Vašek Vorlíček byl z Dejvic, tak pro něj mluvili moravsky všichni. Kdo nemluvil pražsky, tak byl z Moravy. Vašek Vorlíček to nechtěl točit. To mu ale nepovolili, tak mu říkali, že je tu taková pohádka, jestli chce. On byl zklamaný, nechtěl to točit, ale říkal, že když si vybral Libušku a mě, tak ten štáb, který byl kolem, mu zatleskal, protože se trefil.“

Byla nějaká role, kterou jste si musel opravdu vytrpět?

„Určitě. To má každý herec za sebou. Spousta lidí si myslí, že herectví je o tom, že člověk přijde, zatváří se a něco řekne a stačí to. Ono to stačí třeba v televizi, tam vznikají hvězdy během jednoho týdne, ale v divadle je to takové řemeslné. To se musí umět a tam se to vždycky prozradí.“

Alain Delon, John Travolta, Mel Gibson, Alan Alda. Ti všichni měli pro českého diváka jeden hlas. Hlas Pavla Trávníčka. Troufám si říct, že si pamatujete zlaté časy našeho dabingu.

„Dabing je disciplína, kterou mám rád. Není lehká, to už všichni ví. Je spousta herců, kteří to nedělají a nechtějí to dělat. Je to pro ně buď hodně rychlé, nebo jim to připadá zmatečné, ale je jasné, že z dabingové role se dá udělat výrazná role. Dřív se dabing dělal jinak než dneska, film se rozstříhal na takové smyčky a my jsme dabovali film třeba týden a všichni herci, kteří v tom filmu mluvili, tak se sešli ve studiu. To dneska takhle vůbec nefunguje. Dneska nadabují velkou roli za dvě, tři hodinky a dělají se takzvané vytáčky. To znamená, že já si natočím svůj text, ale nevím, s kým mluvím, protože ho vůbec nepotkám, protože on může třeba ve čtvrtek a já v úterý. Zrychlilo se to.“

Jak je těžké vymanit se z role prince? Leda tak opravdickým padouchem. Jakou nejvážnější zápornou roli jste si zahrál? Já si vzpomenu na film Pozor, je ozbrojen. Tam jste pětinásobným vrahem. Bylo něco ještě horšího?

„Už nic horšího nebylo. Ale je pravda, že Tonda Moskalyk jako jeden z režisérů řekl, že už princů bylo dost a musím hrát něco jiného. A jemu vděčím za to, že jsem natočil spoustu jiných filmů.“

V hlavě mi běží vaše láska k historickým autům. Četla jsem, že máte doma ročník 1969.

„Ano, jsem starý člověk, tak jsem si řekl, že je dobré mít Rolls Royce. Je to proto, že mám auta rád, ale nejsem takový šílenec, který by u toho seděl a piplal to. Rád se s tím svezu a je to takové povznášející. Zvláštní pocit.“

Minule tu se mnou byl herec a dabér Zdeněk Mahdal: „Sebral jsem mu role. To se nedělá, on mi pomohl k obrovskému rozletu a na svůj úkor. Za to bych se mu chtěl omluvit a za druhé poděkovat.“

„Je to tak. Pomáhat se musí a už jen proto, že Zdeněk Mahdal je ze stejného města jako já a vždycky, když ho potkám, tak si vzpomenu na film Všichni dobří rodáci a ten já pokládám za jeden z nejlepších českých filmů a smiřte se s tím, že takoví jsme. To se musí přijmout. Zdeňkovi jsem pomohl v jeho kariéře, ale vůbec toho nelituju. Myslím, že to je správné. A taky musím říct, že to je můj kamarád, je to přítel a proto řeknu na závěr bonmot Oscara Wildea: Smích je nejlepším začátkem přátelství a je taky jeho nejlepším koncem.“