Novinařinu mají v rodině, výborné sushi ale umí jen on

Alena Zárybnická a Michal Klokočník při natáčení Záletů
Alena Zárybnická a Michal Klokočník při natáčení Záletů
Letos je to dvacet let, co připravuje pro Český rozhlas magazín o vědě a technice Techno. A sedmnáct let uplynulo od doby, kdy nastoupil v České televizi. Pracoval jako krajský redaktor, dnes je vedoucím redaktorem pro region Severovýchod.

Narodil se v Pardubicích, na střední školu ale chodil v Hradci Králové, kam se s rodiči přestěhoval. Novinařina má v jeho rodině silnou tradici. Už na základní škole vydával časopisy a na střední připravoval nevšední rozhlasové studentské vysílání. Dnešním hostem je redaktor Michal Klokočník.

Napadlo Vás v době, kdy jste začal vydávat na základní škole časopis, že tahle profese by vás mohla živit a hlavně bavit celý život?
„Upřímně mě to napadlo na úplném počátku. Základní škola byl start do novinařiny, protože mě bavilo zpravodajství a vzorem byli mí rodiče. Oba se věnovali novinařině, rozhlasáci a tatínek později pracoval v České televizi.“

Ty genetické předpoklady měli i vaši rodiče, protože jeden dědeček byl novinář a druhý se věnoval kultuře a filmařině, takže i u nich to byla rodinná tradice.
„Přesně tak, dědeček se věnoval klasické filmařině, pracoval s filmovými kamerami, což jsem jako dítě obdivoval a možná to byl začátek toho, že jsem se zamiloval do staré techniky a dneska sbírám unikáty, rarity, filmové kamery, promítačky a všechno, co souvisí s filmem. Tatínek z maminčiny strany je novinář každým coulem, pracoval jako šéfredaktor regionálních novin a dnes je mu přes devadesát, máme se rádi a moc mi fandí.“

Pamatujete si na okamžik, kdy jste vstoupil do Českého rozhlasu s představou, že tam budete pracovat?
„Pamatuju si na to velmi dobře, protože tu šanci mi tenkrát dal tehdejší ředitel Českého rozhlasu Hradec Králové, Petr Haš. A tím, že jsem měl možnost okouknout tu rozhlasovou práci a bavila mě, tak jsem dostal příležitost podílet se na nejenom přípravě regionálních zpráv, ale připravovat rozhovory z ekonomiky, zemědělství nebo vědy a techniky, která se později stala základem mého pořadu.“

Kdybyste se ohlédl za těmi roky a měl vybrat reportáž, kterou jste připravil a z dnešního úhlu pohledu ji můžete považovat za nejvíc smysluplnou, která by to byla?
„To, co mě hodně zasáhlo a na co vzpomínám často, byly příběhy lidí během povodní. Protože jsem během svého působení prožil a zpravodajsky zachytil v podstatě všechny velké povodně, které byly. Vždycky to bylo nesmírně silné, emotivní a pokud alespoň malinko byla možnost těm lidem pomoci ve smyslu, že ukážeme jejich starosti a co potřebují a té pomoci se jim posléze dostalo, tak mě to strašně potěšilo.“

Michal Klokočník

Magazín Techno připravujete pro Český rozhlas už dvacet let. Pojďme si ho trochu připomenout.
„Začátek byl během mých studentských let, kdy jsem rád natáčel například na královehradecké hvězdárně s lidmi, kteří se zabývali vesmírnými projekty. A tam byly věci, které se týkaly neidentifikovatelných létajících objektů a mystiky a to mě hodně bavilo. Ten magazín je každý týden výčtem toho nejdůležitějšího, co jsme během posledních sedmi dnů v té oblasti zaznamenali.“

Jak je stará myšlenka vytvořit regionální studio České televize právě v Hradci Králové?
„Zhruba tři roky v té podobě, kdy se začaly připravovat plány a projekty a souvisí s procesem regionalizace, jak vedení České televize nastavilo. Hlavní myšlenkou bylo, abychom se víc přiblížili divákům, abychom víc na ČT24 nabízeli věci, které jsou lokálně zajímavé a laděné a samozřejmě to souviselo s personálním posílením redaktorů a reportérů v té oblasti. Královehradecké studio vznikalo poměrně dlouho v té teoretické fázi, pak jsme si vytipovali prostory a zázemí a společně s architekty a projektanty jsme dávali dohromady úplně nové zázemí. To místo se nám podařilo sehnat a pak následoval zhruba rok intenzivních prací, kdy se také rozjelo kolečko hledání nových kolegů a spolupracovníků.“

Přes povídání o práci v rozhlase a televizi jsme se nedostali k vašemu volnému času. Kde se vzala ta láska k japonské kuchyni?
„No, to bude už pár let, protože ještě na střední škole jsem chodil do kurzu Kendo, to je japonské bojové umění s bambusovým mečem. A tenkrát nás učil japonský mistr. A to byl mladý člověk, který přijel do České republiky na pozvání tehdejší zakladatelky nadace Nozomi Stáni Šrámkové a právě v Hradci Králové vznikla myšlenka založit centrum japonské kultury. A bohužel tenkrát ta myšlenka zkrachovala. Nicméně jsme tenkrát měli možnost přičichnout k japonské kultuře a kromě toho bojového umění jsme poznali i kulinářské speciality. Pro mě je to stále obrovský relax, protože japonskou kuchyni miluju a to sushi minimálně jednou za 14 dní připravuju a neustále se snažím zdokonalovat a učit nové tvary a speciality.

Minule tu byl zoolog Luděk Hojný, člověk, který se zabývá chovem želv a tady je jeho otázka: „Když jsme u těch želv, tak jaké má s nimi zkušenosti?“
„Já žádné nemám, ale moje sestra jeden čas dvě želvičky chovala, možná taková zkušenost spíš kuriózní: Když jsme byli s rodiči na dovolené v Bulharsku, tak si vzpomínám, že jedna taková obrovská želva k nám chodila každý den do stanu na návštěvu, takže jsme si jí tam hýčkali a krmili.“