Od thajské princezny vycouval se stovkou orchidejí

Jaroslav Svěcený
Jaroslav Svěcený

Jaroslav Svěcený se narodil v Hradci Králové a ke svému městu má pořád blízko, což dokládá fakt, že je spoluzakladatelem prestižního velikonočního festivalu Smiřické svátky hudby.

Na koncertech vystupoval po celém světě, vydal 44 CD, obdržel mnoho zlatých a platinových desek. V roce 2010 také Zlatou plaketu prezidenta republiky.

Když jsi před nedávnem slavil padesátiny, dostal jsi od prezidenta republiky Zlatou plaketu. Bylo to překvapení?

„Bylo. Já jsem člověk, který od nikoho žádná vyznamenání neočekává. Celý život hraju a je to něco, co mě absolutně baví. Kolegové a kamarádi vědí, že jsem workoholik a hudba je součástí mého života. Je to o tom, že chci muzikou přibližovat lidi. A protože si myslím, že dneska je víc faktorů, kde se lidi odcizují, než přibližují, tak ta hudba k tomu sbližování má blízko. Netoužím po metálech, ale chci, aby lidi byli šťastný. A abychom si předávali víc pozitivní energie. Protože když na sebe necháme tu negativní působit, tak nás to nakonec semele a nebudeme na tom dobře nikdo.“

Četla jsem, že jsi vzal Václava Klause při jeho návštěvě Královehradeckého kraje do houslařské dílny, kam to bylo?

„Do houslařské dílny Pilařů, což bylo hezké, protože prezident se přijel s chotí podívat na obor, který mu může být vzdálený a je to logické, a koukal na to, co všechno se dá dělat, co české ručičky umí a vytvoří hodnoty, které tady budou lidé obdivovat třeba za 400 let.“

Předpokládám, že jsi byl děcko, které rodiče nemuseli nutit, aby chodil do houslí.

„Ani ne, mě k tomu přivedl děda, ten byl kapelník a houslista. Dědu už jsem zažil v důchodovém věku, a protože moc dobře věděl, že bych si ho jako vnuk omotal kolem prstu, tak mě předhodil do hudební školy a já začal chodit do hudebky. A ta byla na Dukelské, a ta houslařská dílna Pilařů byla kousek vedle. Takže já jsem v té dílně byl skoro furt. Propojoval jsem hru na housle s tím, že jsem se o nich pořád něco dozvídal.“

Alena Zárybnická a Jaroslav Svěcený

Ve Tvém životopise jsem četla, že jsi jako první český houslista nahrál kompaktní disk pro Sony Classical. K čemu se takový úspěch dá přirovnat?

„To bylo v roce 1996, pro mě bylo velké překvapení, že jsem byl vůbec osloven, protože tam natáčely světové hvězdy. Já tam natočil muziku, která paradoxně byla vybraná tak, že to byly skladby, které hrával z velké části i můj děda. A ono se ukázalo, že je to taková pestrá směs muziky, kterou schválili. Je to o jedné věci, je to průnik do zahraničí. Je to o tom, že člověk už nehraje na housle jen do Aše nebo do Břeclavi. Tím nesnižuju české publikum, protože jezdím i do malých míst, protože já neuznávám to, že se má hrát jen ve velkých metropolích, ale tohle byl takový katapult, že jsem začal hrát na různých světadílech a ta CD hodně frčela a já se najednou dostal do zemí, do kterých bych se bez toho CD nikdy nedostal.“

Tvoje dcera Julie je dokladem toho, že jablko nepadlo daleko od stromu. V roce 2010 vyhrála mezinárodní rozhlasovou soutěž Concertino Praga v oboru sólové housle. Byla od raného dětství pro housle nadšená?

„Doplním, že je čerstvou laureátkou jedné z nejprestižnějších mezinárodních soutěží ve Švýcarsku. Hraje od čtyř let. Řekla, že bude hrát jako tatínek, takže jsme sháněli osminové housle, to byl náročný moment, protože dalo práci sehnat dobře hrající osminky. Nakonec jsme sehnali a hádej, kdo je opravoval. Tomáš Pilař v Hradci Králové. Takže jsme ty housle začali využívat a Julča je typ, který bere ty housle hodně vážně a učí se několik hodin denně a ji pozvedlo to, že šla studovat do zahraničí. Je v Londýně a i když je tam konkurence mnohem větší, tak dokázala to, že to není jen tatínkova dcera.“

Julie Svěcená

Kde podle Tebe je možné získat to nejlepší hudební vzdělání, pokud jde o Tvůj obor? Je to ten Londýn?

„Samozřejmě máme českou variantu, že člověk absolvuje konzervatoř, potom jde na Akademii múzických umění. U dnešních mladých lidí je velká výhoda, že mohou jít studovat ven. A já si myslím, že venkovní zkušenost je k nezaplacení. Osamostatní se, začnou přemýšlet víc o tom, co budou dělat. Zreální si svůj vlastní život, začnou přemýšlet o hudbě úplně jinak, protože najednou jsou ve světě, který je daleko větší.

Violino, tedy housle, to je Tvůj koncertní projekt který představuje mistrovské housle od 17. po 21. století. V rámci projektu vychází CD, kniha, uspořádal jsi výstavu v Obecním domě. To už je ale nějaký pátek.

Václav Havel mě přivítal v bačkorách a s půllitrem kakaa

Architekt Miroslav Řepa s Václavem a Dagmar Havlovými

V těchto dnech se otevírají brány světové výstavy Expo 2015 v Miláně. Pozvání na Zálety přijal muž, který se mimo jiné podílel na přípravě české expozice. Jako člen poroty spolu s dalšími významnými architekty vybíral i pavilon, který tam Česko reprezentuje.

„To bylo v roce 2009, já jsem vedle hraní také soudní znalec s mezinárodní působností v oboru Smyčcové hudební nástroje. Stal jsem se jím proto, že už řady odborníků prořídly, což je logické, protože jsme všichni smrtelní. Takže jsem byl osloven a teď jsem v situaci, kdy mi řekli, abych si našel pokračovatele a vypěstoval si ho. A tahle výstava pro mě byla zásadní, protože byla spojená s koncerty v Obecním domě a tam jsme představovali historii evropských houslí. Tam byly 4 století nástrojů a naprosto úžasný zážitek i pro mě. Byla dvouměsíční a byl to velký projekt. Musela se dodržet bezpečnostní opatření, tvrzené skleněné vitríny se speciálním uzamykáním, LED světla, protože to by mělo vliv na lak, aby se nepoškodil. Logisticky náročné, protože ty nástroje byly z několika zemí. Ale co bylo nejpodstatnější – ty nástroje byly ze soukromých sbírek, takže ty nástroje není možno nikde vidět. Tím byla unikátní. Přiznám se, že dokud budu aktivní hráč, tak bych chtěl absolvovat ještě jednu výstavu a napsat ještě další publikaci.“

Dá se vůbec říct, které housle byly z Tvého pohledu nejunikátnější?

„Laik zná jméno Antonio Stradivari. Já už hrál na patnáctery Stradivárky, díky tomu, že Antonio Stradivari se dožil 93 let, takže za sebou nechal poměrně velký odkaz. Ale mě zajímají kromě tohoto velikána, který dal tomuto oboru model, podle kterého se v podstatě staví dodnes, nástroje od houslařů, kterých se nedochovalo tolik. Jedním z nich byl Stradivariho konkurent, Giuseppe Guarneri del Gesú.“

Než bychom vyjmenovali všechna místa, která jsi s houslemi navštívil, zeptám se obráceně. Je místo, kde jsi na housle nehrál?

„Určitě, svět je velký. Nehrál jsem zatím v Austrálii, na Novém Zélandu a to bych si moc přál. Těžko si zahraju ve středoafrických destinacích. Severní Afriku jsem projel celou, ale v Jihoafrické republice nebo Grónsku jsem nehrál. Evropu myslím, že jsem projel úplně celou a hodně mám rád jižní Ameriku. Takže jsem rád, že moje kroky směrovaly do Chile a několikrát taky do Brazílie nebo Argentiny. To jsou místa, která mám hodně rád.“

Jaroslav Svěcený

Ty jsi koncertoval i pro královské dvory, třeba v Thajsku nebo v Jordánsku. Byl to silný zážitek?

„V Thajsku obzvlášť, protože tam jsem musel dodržet protokol, který jsem se předem musel naučit. Měl jsem hrát před thajskou princeznou, která dodržovala etiketu. A já jsem se na závěr koncertu šel poklonit, ona mi podala ruku, ale když tam jdeš, tak zpátky se nesmíš otočit a já šel a říkal jsem si, že jestli zakopnu, tak to bude průšvih. A aby mi to ztížila, tak mi předávala květinu, tam bylo několik set orchidejí na tom. To byla třímetrová květina a s tím pugétem a houslemi couval a to byl zajímavý zážitek. Ale dobře to dopadlo.“

Kdyby si teď měl možnost se někoho z autorů těch vynikajících nástrojů se na cokoliv zeptat, koho a na co by ses zeptal?

„I když to působí možná jednoduše, asi bych se zeptal Stradivariho. Mě by zajímalo, kdyby mi třeba v půlhodince řekl jaké pokusy a co všechno dělal, že k tomu modelu došel. To se stalo alfou a omegou pro další výrobu nástrojů.“

Minule byl hostem Záletů kardinál Dominik Duka a já vím, že jste přátelé. Tady je vzkaz pro Tebe: „Já bych chtěl Jaroslava pozdravit, jsme blízko a mohu říci, že jsme přáteli. Já bych mu vzkázal, protože jsme na začátku adventní doby, opravdu požehnaný advent a radostné Vánoce a pak aby se dobře připravil na slavný koncert ve smiřické kapli na Tři krále.“

„To je krásný, to se mi líbí. Dominika znám hodně, hodně dlouho, a protože jsme oba krajani a navíc nevím, jestli se to takhle dá říct, ale máme hroby našich rodin na stejném hřbitově, kde on byl kdysi dávno farářem a mám vždycky radost, když ho vidím a já ho vnímám jinak, než jen jako církevního hodnostáře. Vždycky si máme dlouho o čem povídat. To je člověk velmi invenční a dá se s ním povídat o ledasčem.“