Ohlédnutí za Colours Of Ostrava 2012
Fronty na vše, nenáviděná struska, skvělá Zaz a davové šílenství
Byl jsem na Colours of Ostrava letos už popáté - tentokrát jsem kvůli rodinným povinnostem zvládl jen sobotní program, ale i to mi stačilo, abych se poprvé vracel ze slezské metropole obtěžkán mírnými rozpaky.
Organizátoři letos hlásili, že jsou připraveni i na 50 tisíc návštěvníků. Obávám se, že nebyli připraveni ani na těch zhruba 30 tisíc, kterých podle všeho dorazilo v sobotu. Na příklad se záchody byla situace naprosto zoufalá. Vedle obou největších stagií bylo cca 15 toi toiek, což mělo za následek, že ženy se oddávaly půlhodinovým frontám a muži očůrávali nedaleké ploty. To bych opravdu netušil, že něco podobně nedůstojného zažiju i na „Kolorsech“.
Fronty na vše byly letos byly zkrátka na denním pořádku. Přes den to ještě šlo, ale večer jste si na pivo a hlavně na jídlo vystáli i dvaceti minutovou „kládu“. Rovněž mě zarazil naprosto tristní nedostatek míst k sezení. Kam se poděly ty pivní stany, které byly v minulých letech? Vzhledem k tomu, že trávy bylo v areálu minimum, dalo se sedět převážně jen ve sponzorských stanech (za doprovodu hlasitého tuc tuc) a nebo jste si mohli pro sebe urvat jednu z mála laviček nebo sedátek.
Kde se naopak dovolím postavit se za organizátory, je návštěvníky letos tak nenáviděná struska, která pokryla takřka všechny plochy v areálu. Ne, chodit se po tom fakt moc nedalo, ale alespoň se člověk nebořil v bahně a v kalužích. Navíc stačilo poslechnout rady organizátorů a vzít si pevné boty, ve kterých se to pochodové martýrium přežít jakž takž dalo.
Co mě ovšem nejvíc „dožralo“, byla Gong Vítkovice Stage, umístěná v zrekonstruovaném plynoujemu, kde se odehrávaly převážně divadelní produkce. S divadly bývá na Colours tradičně kříž. V minulosti byla umístěna scéna snad kilometr od hlavního podia, přesto se potýkala s přeslechy a s rušením z hudebních scén. A navíc zde bylo pokaždé natřískáno... A narváno bylo i letos. Přesněji řečeno NARVÁNO. Ještě štěstí, že je publikum v Ostravě tradičně tolerantní, protože tohle byl průser jak vrata. Abyste se do haly pro 1500 lidí vecpali (jinak se tlačenici do páru uzounkých eskalátorů říct nedá), museli jste dorazit minimálně o hodinu dřív před produkcí. Většinou jste i tak měli smůlu a hbitá ochranka s megafonem (pokud si vás zrovna s úsměvem nefotila z balkónu nad vámi) vás dovnitř nepustila. Opravdu tristní situace nastala při Portico Quartet (koho proboha napadlo takovouhle kapelu nasadit na totálně kapacitně nevyhovující stage?), kde i vinou déle zvučící skupiny vypuklo davové šílenství, které mohlo skončit skutečným průšvihem. Ne, tohle se opravdu už do příštích let nesmí opakovat!
A pak ta nešťastná Alanis…. O kvalitě její hudební produkce se rozepisovat nemůžu, bylo by to vůči kanadské divožence nefér. Její koncert byl totiž zcela znásilněn zvukařem, nebo spíš tím člověkem, co se za něj vydával. Vyzkoušel jsem různá místa v areálu, ale všude se z reprobeden ozývala hutná zahuhlaná směska, u které jste mohli většinou s neúspěchem tipovat, jaké že hudební nástroje vlastně hrají. O zpěvu Alanis, která prakticky nebyla slyšet, ani nemluvě. Zvuk neustále vypadával, chvílemi se ztrácel jeden kanál, pak zas druhý. Jak řekla moje žena: „tohle poslouchat, to je už na hranici lidského trápení.“ Vzhledem k tomu, že nic podobného se při ostatních produkcích neopakovalo, tak jde vina nejspíš za zvukařem, kterého si dovezla Alanis Morisette.
Poznámka pod čarou: řada návštěvníků poukazovala na playback, kterého se měla zpěvačka dopustit. Dle mého soudu jen použila předtočené základy, ve kterých kromě řady elektronických zvuků byl nahrán i její back vocal. To je praktika zcela běžná. Jen se to musí umět používat tak, aby to moc netrčelo…
Ale abych jen nekritizoval. Velkou lahůdkou bylo vystoupení Zaz, která očekávání vyplnila do posledního dechu. Z její koncertní desky se dalo vytušit, že je Francouzka velmi komunikativní, ale že to bude taková show…? Zaz je rozená frontmanka, která baví sebe, lidi pod podiem a konec konců i svoji kapelu, jejíž členy neustále podrobuje různým naschválům. Naučit se pár slov v češtině, to už tak patří ke slušnostnímu koloritu u nás vystupujících hvězd, ale Zaz se s obtížností naší mluvy prala skutečně srdnatě a neváhala si na pomoc povolat i překladatelku z řad publika. Zaz je s kapelou (mimochodem plnou výborných muzikantů) na turné už nějaký ten pátek a její program byl pečlivě secvičený, sehraný a skvěle vygradovaný. Pro mě bylo její vystoupení dost možná to nej, co jsem za ty roky vOstravě viděl. Myslím, že za dva roky se bude Zlata Holušová divákům omlouvat, že si koncert téhle Francouzky už Colours nemohou dovolit. Málo kdy se u nás stane, že přijede zahraniční hvězda skutečně včas.
Velké otazníky vzbuzoval nový areál, do kterého se festival letos přestěhoval z Černé louky a Moravsko-slezského hradu. Nebudu trhat partu, i mně přišly Vítkovické železárny pro Colours of Ostrava nakonec jako hotový dar z nebes. Celý areál si zachoval od svých průmyslových časů úžasný genius loci, ostatní (platí to i pro zahraniční akce) letní přehlídky ho mohou Ostravě jen závidět. Prohloupil ten, kdo nepodnikl prohlídku pece a nepodíval se na festivalový areál i celé město z ptačí perspektivy. Nespornou výhodou areálu je i jeho členitost, která zabraňuje přeslechům z jednotlivých scén. Navíc se letos nikde nepovalovaly kelímky, což souvisí s dalším bohulibým nápadem organizátorů –povedené plastové půlitry z tvrzeného materiálu s praktickým ouškem byly nově zálohované.
Colours of Ostrava zůstává akcí s přátelskou atmosférou. Tady nikdo nedostane hovězí nápad hodit do davu pod podiem pivo a kde se případné strkanice a tlačenice řeší s úsměvem a omluvou.
Colours of Ostrava zůstává akcí s pestrým programem, kde si vybere skutečně každý a kde si každý rok pro sebe objevíte spoustu jinde neviděných lahůdek.
Colours of Ostrava zůstává akcí, která co do programu i atmosféry hraje mezi tuzemskými přehlídkami jednoznačně prim.
Jen škoda, že si to festival zbytečně kazí batolecími alotriemi, které v jedenácti let už nejsou roztomilé, jako spíš hodné výstražného plácnutí přes zadek.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
