Svaté přijímání

„Určitě aspoň část z vás chodila s rodiči v neděli na mši do kostela. I my tři děti, jako pokřtění římští katolíci. Ale je pravda, že od doby křtu jsme se tam pak s maminkou nebo babičkou dostávali málokdy. Spíš nás ty dvě nechávaly doma hlídat „těm chlapům” a šly do kostela samy dvě.

„Ti chlapi” byli náš otec a náš děda. Těšili se, jak si spolu sednou a dají si dobře uleželou whisky, jenže hlídání tří malých dětí žádnému posezení nepřeje, a tak další rok a všechny následující jsme chodili všichni tři s naším fraucimorem. A vždycky v květnu. To je prý Panna Maria lidem nejblíž, říkávala maminka.

Časem nás rád opustil brácha - na internát průmyslovky, hodně vzdálené svému bydlišti. Mezi privilegia, která patřila k nevázanému studentskému životu, patřilo i to, že nemusel chodit do kostela s námi, přeslicemi, jak nás pejorativně, ale s láskou, nazýval.

V kostele jsme usedly do lavice a já a ségra jsme pečlivě napodobovaly maminku a ostatní věřící, co říkají, kdy se pokřižují, kdy pokleknou a kdy vstanou. Když ostatní začali zpívat, my jsme chytily jakýsi tón, toho jsme se držely a opakovaly poslední slova jednotlivých slok.

Mše skončila, ale lidé se nerozcházeli. Ba naopak, řadili se před farářem do dlouhého zástupu a brzy od něj odcházeli. Jenže my tři jsme zůstaly stát v podloubí vedle zpovědnic a ostřížími zraky jsme sledovaly, co se pod oltářem děje, protože tam přes davy věřících nebylo vidět.

Možná tam dávají svatý obrázky, mínila maminka.

Myslíš, zeptala jsem se já.

Kdoví, co dávají, pochybovala ségra.

Já se tam jdu podívat!, rozhodla jsem se neohroženě já.

Fronta mě nasála do sebe a já se musela pomalu plazit chrámem, ale pořád jsem neviděla, co se tam vepředu dává. Tak jsem se plazila dál. Přede mnou, těsně před knězem, stáli dva vysocí muži. V mžiku byli odbytí a najednou stojím před knězem já. Ten mě pokřižoval, řekl „Tělo Kristovo”, já údivem otevřela tu moji nevymáchanou hubu a v ní mi přistála hostie!

„Jdi s pokojem, dcero,“ rozloučil se se mnou farář, protože tak překvapenou křesťanku ještě asi nikdy neviděl a udělal nade mnou druhý křížek. To asi, abych se už nevrátila.

Z temného podloubí zvědavě vykoukly maminka a sestra.

„Co dávali,“ padla od obou současně stejná otázka.

„Tělo Kristovo,“ odpověděla jsem po pravdě a sdělila jim svůj zážitek.

„Cože?!“ Obě se nahlas rozesmály, ale okamžitě se ztišily.

„Oličko, my máme tele,“ obrátila se maminka na sestru. „Ono to jde k přijímání, ale ještě to nebylo ani u zpovědi!“

Teď už chodíme v květnu do kostela jen já a moje sestra Olinka. A pokaždé s rozjasněnou tváří, protože si pokaždé vzpomeneme, jak jsem šla pro svaté obrázky a přinesla si, tělo Kristovo.“

Příběh od mé přítelkyně z Plzně, Sabiny Dagmar Vítovcové, je u konce. Děkuju a zdravím do Plzně nejenom Sabinu, ale i její sestru Olinku!