Papežova návštěva Turecka

Papežova návštěva přitom měla původně za cíl jednání o zcela jiných záležitostech. Impulsem k ní bylo pozvání konstantinopolského ekumenického patriarchy Bartoloměje I., duchovního vůdce pravoslavných křesťanů ve světě. Vztahy s pravoslavím také měly být hlavní náplní návštěvy. Benedikt XVI. ostatně ihned po nástupu na papežský stolec v dubnu loňského roku tento poměr označil za prioritu svého pontifikátu.

Benedikt XVI. vskutku podnikl k usmíření s pravoslavím mnohé. Zúčastnil se mše, kterou v istanbulském patriarchálním kostele svatého Jiří sloužil Bartoloměj I. V krátkém kázání označil přetrvávající propast mezi křesťany za "ostudu světa". Na křesťanské věřící se obrátil s vyzvou, že "všichni křesťané by měli přispět k tomu, aby si Evropa obnovila vědomí svých křesťanských kořenů, tradic a hodnot." Papež se tak snažil podniknout praktické kroky k překonání rozkolu mezi katolickou a pravoslavnou církví, který se datuje k roku 1054. Velké schizma bylo tehdy formálně způsobeno liturgickými spory, které trvají dodnes. Reálnou příčinou roztržky však byly především mocenské různice mezi centry západního a východního křesťanství, tedy Římem a Byzancí.

Nebereme-li v úvahu smiřovací pokusy ve středověku, reálných výsledků dosáhly snahy o sblížení až po polovině dvacátého století. Vzájemnou exkomunikaci odvolali až v roce 1964 papež Pavel VI. a patriarcha Athenagoras. Ve smiřování pokračoval i Jan Pavel II., který se v roce 2001 omluvil pravoslavným věřícím za veškerá příkoří, která jim měli v průběhu dějin katolíci způsobit.

V našem kontextu se však málo připomíná, že Benedikt XVI. chce ve vztahu k pravoslaví navázat mnohem spíše na zmiňovaného Pavla VI. či Jana XXIII., než na svého bezprostředního předchůdce. Jak připomíná italský tisk, Jan Pavel II. byl jako Polák na Východě vždy přijímán s notnou dávkou nedůvěry. V Athénách či Bukurešti narazil na chlad, vysněnou návštěvu Moskvy se mu pak nepodařilo uskutečnit vůbec. Karol Wojtyla byl pojímán jako ten, za jehož ekumenismem se skrývá snaha o podřízení ortodoxie Římu, nikoliv dialog rovnoprávných.

Veřejně známé výsledky cesty Benedikta XVI. do Turecka naznačují, že se papeži z hlediska vztahů s pravoslavím některé ledy jistě podařilo prolomit. O nějakém zásadním pokroku na cestě k překonání Velkého schizmatu však může být řeč jen stěží.

Příjezd hlavy katolické církve do muslimské země však musel nezbytně vzbudit pozornost z hlediska vztahu Vatikánu k islámu. Tento už tak delikátní poměr byl ještě ztížen přednáškou Benedikta XVI. na Univerzitě v Řezně. Papež tehdy citoval výroky o násilné povaze islámu a přestože se s nimi explicitně neztotožnil, vyvolal bouřlivé protesty mezi vyznavači proroka Mohameda.

Před papežovým příjezdem do Malé Asie tedy panovaly značné obavy o Benediktovu bezpečnost a očekávaly se masové protestní demonstrace. Nic z toho se nakonec nenaplnilo; papež pochopitelně nebyl vítán s nadšením, otevřeného odsudku se mu však vesměs dostalo jen od několika stovek radikálů. Asi nikoho také nepřekvapilo rituální prohlášení teroristické sítě Al-Kajda, podle níž Benedikt připravuje novou křížovou výpravu proti islámu.

Ač to Vatikán původně rozhodně nezamýšlel, poměr k muslimskému světu se v interpretaci médií stal hlavním momentem papežovy návštěvy Turecka. Joseph Ratzinger byl ještě před svým zvolením znám svým odmítavým postojem k možnému členství Ankary v Evropské unii. Německý kardinál byl přesvědčen o tom, že Turecko není hodnotově kompatibilní s evropskou křesťanskou tradicí.

Z tohoto pohledu můžeme nynější papežovo jednoznačné prohlášení o tom, že Turecko by mělo do Unie vstoupit, bez váhání označit za téměř šokující obrat vatikánské politiky. Ten je o to nápadnější, že se tak papežský stolec dostává do kolize s přístupem velké většiny evropských křesťansko-demokratických stran. Za všechny zmiňme alespoň pozici CDU: kancléřka Angela Merkelová prosazuje, aby bylo Turecku nabídnuto pouze jakési privilegované partnerství. Papež se tak výroky po původně neplánované schůzce s tureckým premiérem Recepem Tayyipem Erdoganem fakticky zařadil do opačného politického tábora. Ve včerejším společném prohlášení s Bartolomějem I. sice Benedikt dodal, že podmínkou vstupu do evropského klubu musí být dodržování náboženské svobody, čímž Ankaru nepřímo kritizoval za její politiku vůči křesťanům. I přes to však má obrat v papežových názorech zásadní význam. Tato skutečnost vyniká především v souvislosti s tím, že rozhovory mezi Tureckem a Evropskou unií se kvůli kyperské otázce fakticky zastavily.

Papež se tedy během své návštěvy Turecka zdaleka nevěnoval pouze původně plánovaným vztahům s pravoslavím. Neklidná situace dnešního světa ho nutně přiměla také k oslovení islámu. Benedikt XVI. tak učinil ve velmi překvapující podobě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .