Pavel Vítek a Janis Sidovský: Šťastný je ten, kdo toho moc nechce

Začnu u kořenů. Rodák z Pardubic, s exotickým jménem i příjmením.

Janis: „To mám po tatínkovi, který přijel začátkem padesátých let z Řecka do Československa. Pak si ho maminka vybrala a narodil jsem se já. On se jmenuje Sidopulos, ale počeštěně Sidovský.“

Maturoval jste na Střední průmyslové škole potravinářské, to znamená, že k tomu tanci, který provází vaše mládí a je vaší životní radostí, tak to tomu úplně nenasvědčovalo.

Janis: „To je proto, že moje maminka, která je tu dnes s námi, tak říkala, že tancovat můžu vždycky, ale jíst se musí pořád, tak jsem musel jít na studium potravinářské technologie. Nejdříve jsem se musel naučit péct chleba, abych potom mohl tancovat.“

Vy jste se Pavle narodil v Olomouci, po gymnáziu jste vystudoval DAMU, i když vaše přijetí na DAMU nebylo na první dobrou a to ne proto, že by vás tam nepřijali, ale protože to z technických důvodů nešlo dřív.

Pavel: „Ano, já jsem šel v pěti letech do první třídy, protože vedle v domě bydlela paní učitelka Horáková a ta řekla, že mám moc energie a vymýšlím samé hlouposti, tak bych měl jít do školy. Takže jsem šel do první třídy a pak mě potkalo to, že jsem vychodil jen osm tříd, protože deváté zrušili a ve 13 jsem byl na gymnáziu a maturoval v sedmnácti letech. Takže jsem ještě nebyl plnoletý, a když jsem doma řekl, že chci studovat DAMU, tak jsem se nepotázal s příznivým ohlasem a rok, než jsem dosáhl plnoletosti, šel studovat speciální pedagogiku. Během toho ročníku jsem si udělal přijímačky na DAMU a v osmnácti mě vzali.“

Kdo patřil mezi vaše spolužáky?

Pavel: „My jsme byli fajn ročník, Karel Roden, Eva Holubová, Vilma Cibulková, Ivana Chýlková i Veronika Žilková. Takový raubířský ročník, který ale myslím dělal dobré divadlo.“

Kdy jste se poprvé viděli a seznámili?

Janis: „Bylo to v 25. září 1987 a bylo to při natáčení pořadu pro Českou televizi, kde já jsem byl to křoví a Pavel hvězda. Přišel na sál, otočil se na mě a mně se zdálo, že ta energie se týká nás obou vzájemně.“

Student Marius v Bídnících, to je jedna z velkých rolí, které jste hrál. A někde jsem četla, že pro tu roli jste byl schvalován až v Londýně?

Pavel: „Ale to je běžná věc, když se sem dostanou velké světové tituly, tak to obsazení schvaluje majitel práv a to je pochopitelné, oni si hlídají to, aby ten muzikál byl nejen správně typově obsazen, ale aby výkony dosahovaly úrovně toho originálu.“

Z producentského pohledu – nějaké dílo, kdy jste stál v roli producenta a říkal jste si, že to je oříšek, který se bude těžko louskat?

Janis: „Je to Noc na Karlštějně, kterou hrajeme už třetí rok na nádvoří hradu Karlštejn. Zdá se, že se nemůže nic stát, protože je všechno zavedené, kůň vždycky přijede, nesplaší se, diváci přijdou, ale hraje tam to počasí, se kterým musíme počítat. Jednou se stalo, že jsem stáhnul kalhoty, i když byl brod daleko. Ta předpověď vypadala dramaticky, to bylo loni 10. srpna a říkali, že přijde smršť a všechno smete. Tak jsem zrušil představení, stihli jsme obvolat všech 500 diváků a samozřejmě, nespadla ani kapka.“

Upřímně, neumím si představit po 30 letech práce producenta najednou obrátíte list a vstoupíte do komunální politiky.

Janis: „Já si to taky neuměl představit, ale byli za mnou už asi před pěti lety, jestli bych nechtěl víc působit na obci a já jsem se teď přihlásil a občané mi dali takovou důvěru, že jsem v zastupitelstvu hned na první pokus a stal jsem se místostarostou městyse Karlštejn. Takže teď chodím denně do práce a to je pro mě nové, protože producent pracuje třeba jen večer, nebo když připravuje nějaký projekt. Teď musím každé ráno přijít na úřad, ale jsou tam na mě hodní a myslím, že mi to jde k duhu.“

Pavel má také jednu pevnou práci, v Českém rozhlase Region máte svůj vlastní pořad Tady to znám. To ale není první rozhlasová zkušenost, že?

Pavel: „Ne, já už v devadesátých letech měl nějaké pořady na jednom z prvních komerčních rádií. Bylo to fajn a rádio je takové zvláštní médium, že čas od času, když se mi rádia nedostává, tak se mi po něm začne stýskat. A když přišla nabídka Českého rozhlasu Region, abych tam měl pořad, ve kterém se bude cestovat, tak to nešlo odmítnout.“

Kdybychom si na takovou verzi pořadu měli zahrát, tak kam byste Janisi pozval lidi ve východních Čechách? Které místo je vašemu srdci blízké?

Janis: „My často jezdívali na Kunětickou horu a pozval bych na safari do Dvora Králové nad Labem. Mým snem bylo stát se ošetřovatelem v ZOO a letos jsem dostal od Pavla dárek, že jsem se stal na dva dny ošetřovatelem u nosorožců, kydal jsem tam hnůj a bylo to vynikající.“

Pavel: „Já to o Janisovi netušil, ale když mi pak posílal fotky, jak tam pracoval, tak jsem si říkal, že ho opravdu tenhle svět musí bavit. A když se vrátil z té dvoudenní stáže, tak říkal, že to je úžasné a svět zvířat je čistý a já dokonce přemýšlím o tom, že bych taky příští rok jel taky.“

Vy máte rádi také exotiku a vaše dovolenkové cesty jsou legendární. Tuším, že z jedné takové cesty vznikl kulinářský cestopis?

Janis: „Ten vznikl z takového souboru cest, protože v každé zemi moc rádi ochutnáváme místní kuchyni. Pavel se dokonce ptá kuchařů, z čeho to uvařili. To není projev nedůvěry, ale chce vědět, z čeho to je.“

Pavel: „Protože když se díváte kuchařům pod ruce, tak přesně vidíte, jak to dělají, protože to jsou pro nás nové postupy, druhy koření a mám na to takový fígl. Jdu to kuchaři pochválit, on roztaje a začne mi říkat co se jak dělá a já si to nahrávám do hlavy, a když se vrátíme, tak píšeme knihy.“

Konec roku bývá obdobím, kdy si rovnáme v hlavě, co jsme chtěli stihnout a promítneme si ho zpátky. Co zásadního byste chtěli v novém roce 2019 stihnout proto, že letos jste to nestihli?

Janis: „Já bych byl rád, kdyby to pokračovalo jako dosud, nejen jako letošní rok, ale i ty předchozí, protože si myslím, že šťastný je ten, kdo toho moc nechce a já jsem takhle spokojen.“

Pavel: „Já vlastně taky nemám speciální přání, protože to, co jsem si opravdu přál a vysníval, tak se mi splnilo. Učinil jsem první nahrávku s Českým národním symfonickým orchestrem, nazpíval jsem krásnou píseň z filmu Maléna a je to pro mě zvláštní vchod někam jinam. Spíš bych poděkoval za všechno, co mě potkalo a strašně bych si přál, abych se mohl dál věnovat jen takovým projektům, které mě opravdu baví a tím pádem ve kterých mohu ještě něco dokázat nebo se naučit.“