Po roce na Antarktidě jsem se vrátila neskutečně unavená, říká mladá profesorka

Markéta Pokorná na Antarktidě
Markéta Pokorná na Antarktidě
Tentokrát budeme sledovat cestu jedné výjimečné ženy, vědkyně z východních Čech. Ze Žďárce u Seče vedou její stopy hodně daleko – do Antarktidy na polární stanici, do arktických moří na výzkumných lodích a také hluboko pod hladinu skoro do 5 kilometrů.

Oceánografka a profesorka Markéta Pokorná je totiž první Češkou, která mapovala mořské dno. Vystudovala geodézii a kartografii na ČVUT a na univerzitě v Hamburku získala profesuru v oblasti hydrografie a praktické geografie. Na polární stanici vydržela rok.

Vy jste dostala nabídku vycestovat ledoborcem východně od Grónska. Už to samotné balení a rozhodování probíhalo velmi rychle.
Normálně se plánují tyto expedice několik let dopředu. Já jsem v tom roce 2001 – 2002 byla na univerzitě v Hannoveru a dozvěděla jsem se o institutu pro mořský a polární výzkum v Bremerhavenu. Ucházela jsem se tam o místo praktikanty u sonaru. Díky doporučení z univerzity v Hannoveru si mě zapsali na čekací seznam. Někdo jim vypadl, takže já jsem nečekala pět let, nečekala jsem ani celý rok. Ozval se mi někdo už za měsíc, že mají místo asistentky lodního sonaru, jestli bych chtěla jet. Já jsem řekla, že pojedu. Pak jsem v rychlosti začala řešit, co budu na expedici potřebovat.

Pracovala jste tedy jako operátorka sonaru. To znamená, že radíte kormidelníkům, kam mají zamířit tak, abyste se dostali do míst, která potřebujete zmapovat?
Je na tom něco pravdy. Neříkám jim úplně, kam mají jet, protože těch sonarů je na lodi trochu víc. Jsou tam námořní oficíři, kteří si jízdu mezi mořským ledem hlídají sami. Já jsem seděla v jiné kabince u těch počítačů a sledovala na obrazovkách, jak se terén mapuje. Lodní sonar, který je větší a delší s několika senzory, je umístěn na kýlu lodi a je ohromný. Není to jen jeden paprsek, který směřuje dolů k mořskému dnu. Je to spíše vějíř, který obrátíte, špička toho vějíře je kýl lodi a tím vějířem hladíte to mořské dno.

Markéta Pokorná jede na skůtru na Neumayerovu stanici

Přečetla jsem si, že jste na Antarktidě strávila celý rok. Když ta nabídka přišla, jak jste ji zvažovala a co vás nakonec přimělo, abyste kývla, že strávíte s dalšími lidmi asi deseti lidmi rok v jednom uzavřeném prostoru?
Tak v první řadě to bylo cestovatelské nadšení, protože do Antarktidy se jen tak člověk nedostane. Já jsem vlastně pracovala na tom institutu pro mořský výzkum v Hamburku, měla jsem tam stipendium a na tom doktorátu jsem pracovala už několik let. Jezdila jsem po té antarktické mapě prstem, tak jsem si řekla, že praktická zkušenost v Antarktidě bude úžasná.

Platí, že v takových podmínkách se odhaluje to, co jinak zůstává často skryto? Co pro vás bylo největším překvapením?
Když jsme tam přistáli a vystoupila jsem z letadla, tak ohromná světelnost, která uhodí do očí. Já jsem měla něco nastaveno na foťáku, udělala jsem první fotku a ta byla úplně přesvětlená. Bylo to neskutečné, ale byla to realita. Stojí tam stanice v ohromné ledové poušti a spousta kontejnerů a nic jiného. Všechno tam bylo prostě ostřejší. Pak mě překvapily ohromné prostory stanice a to, že skutečně vybudovali nadzemní stanici takového formátu v takových podmínkách, která funguje celý rok.

Pracoviště na Hafen City Univerzitě v Hamburgu

Jaké to bylo, když jste se vrátila po roce zpátky?
Po roce jsem přijela zpátky hodně unavená, protože po polární noci, kdy ten vitamín D chybí, se nezotavíte, i když se to sluníčko vrátí. Koncem listopadu přijede na polární stanici nový tým. Když jsem se porovnala s těmi nově příchozími lidmi na antarktické stanici, tak jsem byla strašně zpomalená. Ten pocit jsme měli všichni. Pak jsem si říkala, že to tak zůstane do konce života, budu pomalá. Ten projekt není ale ukončen přímo tím odletem z Antarktidy, ale ještě je potom půl roku, kdy máte čas se zpátky dostat do normálu. Když jsem se vrátila, tak pro mě bylo všechno strašně hlasité, byla jsem zvyklá na jiné barvy.

Profesorka Markéta Pokorná strávila velkou část svého života mimo rodné východní Čechy. Vy jste se teď na krátký čas vrátila s koncem letních prázdnin v náručí se čtyřměsíčním synem. Žádné dlouhé expedice se nechystají. Nicméně váš partner je Němec. Budete s malým mluvit česky a taky německy?
Narozením mého syna začalo další ohromné téma. Já jsem šťastná maminka a cítím se v té pozici dobře. Toto je dlouholetý projekt, který jsme teď s partnerem začali, a je několik nových témat. Jedním je dvojí jazyk. On se narodil v Hamburku, ale je to Čech. Já jsem maminka z Česka, já kořeny české nezapomenu, chci i v jeho linii pokračovat, takže já na něj mluvím jenom česky a můj partner mluví německy. Musíme udržovat kontakty přes Skype s maminkou, se sestrou, kamarádkami a zpíváme české písničky. Ta výchova ve dvojím jazyce je velká úloha, protože je tam důležitá důslednost. Člověk by neměl přeskakovat z jazyka do jazyka. Soustředit se na to takto po porodu je velká úloha.