Před manévrem je ideální zatnout lýtka, zadek a břicho, říká akrobat Stanislav Čejka

Ve svém volném čase vodí skupinu, která ve vzduchu dokáže to, co žádná jiná formace na světě. Jeho kolegové z Flying Bulls o něm mluví jako o spolehlivém a přesném profesionálovi a o muži s přirozenou autoritou.

Vás lákalo víc motorové létání než plachtění, létání na větroních. Papíry jste si na větroni nikdy nedodělal, zůstal jste čistokrevným motorářem?

„V 16 letech jsem začal v aeroklubu, ale v té době má člověk spoustu dalších zájmů, takže jsem byl občas v aeroklubu a občas někde jinde a vyvrcholilo to v to, že jsem si v 18 nebo 20 letech řekl dost a že začnu motorově, protože to je jistější, jak se dostanu do vzduchu. Ne, že by mě plachtařina nelákala, to si říkám že si jednou papíry dodělám, ale zatím jsem neměl čas se k tomu dostat.“

Obecně platí, že v gripenech i akrobatických speciálech byť pilot sedí, je to fyzicky náročný sport.

„Je to fyzicky náročné, hodně na páteř, neletí se jen čistá akrobacie, většinou je to spojené s nějakým vzdušným bojem, takže v době, kdy se člověk mine s protivníkem a kouká se dozadu, vytočenou hlavou kde je, do toho si zatáhne 8 G, tak se vrátí zpocený a večer se musí rozmasírovat krk.“

Funguje to tak, že jako pilot si říkáte, že jdete do manévru, který bude znamenat určité přetížení, to znamená zatnete tělo proti tomu, co vás čeká?

„Ano, tak to samozřejmě je. Jmenuje se to Anti-G Straining Maneuver a znamená to, že když očekávám přetížení, tak ještě před jeho zahájením zatnu lýtka, stehna, zadek, břicho a do toho musím nějakým způsobem vydechovat a tím jsem schopen eliminovat přetížení, které působí hlavně na krev, která se odlévá z mozku a to je největší problém. Člověk může ztrácet vidění, může upadnout do bezvědomí. V gripenech k tomu slouží ještě Anti-G kalhoty a u těch se uvádí, že přidají zhruba 2 G, takže to také není všespásné. To gró je tenhle manévr.“

Který manévr s gripenem vás nejvíc baví?

„Když v té podzimní, šedé době nízké oblačnosti člověk ví, že z toho vyletí a v pár kilometrech nebo pár set metrech nad zemí se dostane do toho nádherného modrého počasí, do modrého slunečného nebe. Tak na to se vždycky těším.“

Akrobatická skupina Flying Bulls oslavila šedesáté výročí na letišti v Jaroměři, protože z původní domovské základny v Chrudimi jste se přestěhovali. Zároveň jsem četla, že to byla pořádná oslava, kde jste vytvořili světový rekord v počtu výkrutů ve skupině. Co na tom bylo nejsložitější?

„Výkrut je jedna z věcí, které většina formací nedokáže zaletět. V podstatě co jiné skupiny létají, tak je sudový výkrut. To je něco jako řekněme kombinace otočení se kolem podélné osy současně s přemetem, kdy stále působí kladné přetížení po celou dobu letu. A to je rozdíl od toho řízeného přímého výkrutu, kdy ta síla se neustále mění. Chvíli pilota tlačí do sedačky, chvíli vytahuje ze sedačky když je hlavou dolů a pak se vrací do pozice kdy je kladné přetížení. Změny tohohle přetížení jsou dost náročné na to, jak to zaletět, aby se všichni čtyři v té skupině udrželi. Co my známe skupiny ve světě, tak mimo nás jsou asi dvě, které ten řízený výkrut jeden udělají, a řekl bych, že si na závěr oddechnou, že ho mají za sebou. My skončíme jeden výkrut a nesmíme být rozhození a nastoupit okamžitě do dalšího. A když už člověk udělá dva výkruty, tak ten druhý, třetí, desátý to není tak těžké zvládnout.“

Líbila se mi série fotografií, které vaše akrobatická skupina pořídila v Krkonoších. Nádherné panorama hřebenů Krkonoš. Jak dlouho jste létali, než se povedly ty krásné fotky, které se dají prohlédnout na vašem webu?

„Letěl s námi vynikající fotograf, se kterým máme už dlouhodobou zkušenost a spolupráci a zvládli jsme to během jednoho půl, možná třičtvrtěhodinového letu.“

Bude v rámci nové sezóny nějaká nová součást vašich sestav?

„Trénujeme teď jednu novinku, uvidíme, jestli ji představíme hned na začátku sezóny, otázka je, kdy ten začátek bude. Spíš počítáme, že jestli se zadaří, tak druhá polovina léta už by mohla být opravdu letecká.“

Alena Zárybnická a akrobatický pilot Stanislav Čejka|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas