Při expedicích klukům závidím jen při čůrání, směje se horolezkyně Soňa Boštíková

Vždycky chtěla být rovnocenný člen týmu a nedovolila při svých expedicích, aby se k ní muži chovali až přespříliš galantně. Ačkoliv vystoupila na dvě osmitisícovky a taky jako první Češka na nejvyšší horu severní Ameriky, tvrdí, že jsou v horách místa, kde žena nemá co dělat.

Horolezkyně Soňa Boštíková je z Boskovic u Brna, vystudovala fakultu tělesné výchovy a sportu a její domovskou lezeckou oblastí jsou Prachovské skály. V roce 1998 vystoupila na Makalu, jako první žena bez kyslíku a pak rok poté stála jako druhá žena světa na Lhotse. Pokusila se i o Everest a K2. Dnes se věnuje sportovnímu obchodu v Praze a ve Vrchlabí.

Kdyby ti dneska bylo znovu 25 let, táhlo by tě to do vysokých hor stejně jako tehdy?

„Určitě ano. Táhlo a ještě bych tam byla s myšlenkou, že se má intenzivně prožít každý den a nic neodkládat, na nic nečekat a opravdu se chopit každé příležitosti, která přijde.“

Vrchol páté nejvyšší hory světa Makalu v Himálaji

Když se spolu potkáme a o vysokých horách mluvíme, mám pocit, že je to pro tebe hodně emoční záležitost.

„Já takhle asi potřebuju žít celý život. Potřebuju dělat věci srdcem, míň rozumem a hory jsou moje srdeční záležitost. Od té doby, co jsou děti na světě, jsem se do Himalájí nedostala a našla jsem si nádhernou náplast a to jsou Krkonoše. Tady jsme doma a je mi tu dobře na duši a takhle se to dá vydržet.“

Na každé expedici člověk zažije něco, co se mu může hodit pro normální život. Souhlasíš?

„Určitě ano. Když člověk jede na expedici, tak počítá s tím, že jede podávat náročné výkony. Ani to nemusí být náročné sportovní výkony, mohou to být i náročné psychické výkony. Běžný život pořád posílá stále nějaké úkoly, starosti, věci k řešení, krizovky. A z expedic jsem si odnesla to, že všechno má řešení. A když se tohle přenese do života, tak se člověk neskládá, nehroutí. Zastaví se, přemýšlí, hledá. Nebo se hroutí, ale stejně hledá řešení. Ale naučí se, že všechno má řešení a je potřeba se na to podívat z více stran a najít jak z toho ven.“

V horách se má prožít intenzivně každý den.

Tvoje první expedice byla Pumori. Proč jste si vybrali právě tenhle kopec?

„Život je krásně zamotaný, pořád se lidi potkávají, propojují, i tohle bylo jedno takové propojení. Můj tehdejší partner a potom manžel Slávek se seznámil s vedoucím týmu Himalaya 8000 Pepou Šimůnkem a oni tenkrát chystali výpravu na Šiša Pangmu, ale Pumori měli v rezervě, kdyby nesehnali dost peněz, tak by vylezli na menší kopec. Jim se to povedlo, sehnali dost peněz a mohli odjet jako velká expedice na osmitisícovku a na nás ta Pumori krásně zbyla.“

O té expedici jsem si četla, traduje se, že váš kuchař neuměl vařit, že jsi hladověla a zároveň protože jsi všechno perfektně zvládla, tak se o tobě traduje, že vydržíš všechno.

„Je to přesně tak. Já jsem si na téhle expedici vybudovala pověst nezdolné ženy, ale za tím byla moje chuť k jídlu. Tam se vaří instantní jídlo, ale i hloupá nudlovka se dá zkazit, když se rozvaří nudle. Vždycky když jsme přišli z vynášky, tak si kluci lehli a odpočívali a já šla do kuchyně dohlédnout na to, abych se mohla dobře najíst. A z toho vznikl pocit, že nepotřebuji odpočívat.“

Ty jsi nikdy nechtěla žádné úlevy, které by se týkaly toho, že jsi žena a máš okolo sebe samé muže. Byl nějaký okamžik, kdy sis říkala, že by bylo lepší, kdybys byla chlap?

„Dlouhé roky jsem byla v plné síle a mám postavu selky, takže jsem nepotřebovala, aby mi někdo pomohl. I na těch horách je to znát, že člověk utáhne batoh, má fakt sílu a neřeší to. A co se týče toho, nebýt ženská, tak kdykoliv jde holka na záchod, tak závidí klukům, že jsou kluci.“

Horolezkyně Soňa Boštíková

Sleduješ to, co se teď v horách děje a kam se posouvají limity?

„Sleduju a říkám si, že to není pro mě. Protože já nikdy nebyla extrémní lezec, já byla spíš chodič. Velké hory jsou o lezení, o fyzičce, o psychické odolnosti a člověk se občas dostane k nějakému těžšímu technickému úseku, který musí zvládnout. Ale není to tak, že by byl celý den ve stěně. V tom našem chození do kopce je teď tolik turistiky, tolik turistů za peníze, že to vůbec není o horolezcích a je to vlastně smutné. Ta naše doba lezení je už asi pryč.“

Vzpomínám si na Josku Rakoncaje, on o kyslíku mluví jako o dopingu.

„Já taky. V podstatě vždycky jsme na expedici s sebou měli na celou výpravu tři kyslíkové lahve a to bylo z medicínského hlediska, kdyby bylo potřeba někoho zachránit. Pak když začaly být dostupné přetlakové vaky, tak se lahve úplně zrušily a vozili jsme pro záchranu přetlakový vak. Když se někdo ptá na kyslík, tak si dělám legraci, že je těžké to nosit, a je hrozně drahé to zaplatit. Ale nikdy v životě mě nenapadlo v něčem švindlovat. Proč bych měla švindlovat tady? Jestli tam chci lézt, tak taková, jaká jsem. A jestli k tomu potřebuju umělé pomůcky, to je doping, tak ať tam nelezu a jdu dělat něco jiného.“

Spustit audio

Související