Při komentování olympijského finále ve fotbale si Pavel Čapek vytvořil osobák v běhu

Pavel Čapek s Antonínem Panenkou při komentování Mistrovství Evropy ve fotbale v Německu
Pavel Čapek s Antonínem Panenkou při komentování Mistrovství Evropy ve fotbale v Německu

Sportovní komentátor Pavel Čapek se narodil v České Lípě, vystudoval Vysokou školu ekonomickou a od roku 1980 pracuje v České televizi. První velký zápas komentoval v listopadu 1984.

Vydržet na jednom místě skoro čtyřicet let, tomu už by se dalo říkat láska na celý život.

„Musím to poopravit, já jsem sice v roce 1980 chvíli působil v tehdejší Československé televizi, ale jen jako student externista. Vydrželo mi to jen pár měsíců a odcházel jsem s vědomím, že se tam nemohu nikdy dostat. Přišlo mi to jako svět, který je pro mě nedosažitelný, a pak se ty věci nějak přihodily, osud zafungoval a přihlásil jsem se, když jsem byl na základní vojenské službě, do konkurzu. Z legrace, z hecu, vyprovokoval mě tatínek a spolubojovníci na vojně a konkurz se vlekl asi devět měsíců a k mému velkému překvapení jsem byl přijat jako redaktor, a to 1. února 1984.“

Co na té práci máš nejradši?

„Já jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Bylo to tak, že když nás paní učitelka v první třídě postavila a v lavici a ptala se nás, čím bychom chtěli být, tak jsem řekl, že profesionální fotbalista nebo sportovní televizní komentátor. Takže od nejútlejšího dětství to byl můj sen. Těžko popisovat, sport a fotbal je moje obrovská vášeň. Dělám to 36 let a přál bych to každému, aby to mohl v životě zažít, protože to je možná to nejdůležitější, co může člověka potkat, kromě osobního života, aby mu povolání bylo láskou a koníčkem. Pak je to ideální a může to fungovat tak dlouho jako u mě a pořád to člověka baví.“

První fotbalový zápas, který jsi komentoval, byl ligový zápas z Prešova. Jak se to seběhlo? Slyšela jsem, že starší kolegové už nechtěli jezdit na Slovensko.

„To je trošku humorně řečené, ale kdo by dobrovolně cestoval do Prešova, Košic nebo Bratislavy, když mohl jezdit jen na Julisku nebo do Vršovic. Tak to chodí v každé profesi a je to tak správně, že nejmladší musí dělat ty méně vděčné a pohodlné věci. A já strašně rád cestoval lehátkovým vlakem nebo někdy dokonce letadlem na Slovensko. Mým velkým učitelem byl Karol Polák, ikona a idol. Tehdy se komentovalo federálně, takže jsme se o to dělili.“

02891250.jpeg

Říkalo se, že kdyby Karol Polák kandidoval po rozdělení Československa na prezidenta, tak by to možná vyšlo.

„Ano, on měl neuvěřitelnou pozici. Když jsem s ním přijel kamkoliv na Slovensko, tak se mu všude klaněli, od vrátného až po šéfy klubů. Karolko byl fotbalový, televizní pánbůh na Slovensku.“

Počet odkomentovaných zápasů si troufám odhadnout někde kolem čísla 2000. Mýlím se moc?

„Nejsem statistický nadšenec jako kolega a kamarád Robert Záruba. Já si statistiky nevedu, ale myslím, že ten odhad je přesný. Většinou se neohlížím do minulosti, tohle je ale příjemná příležitost si o některých věcech popovídat, ale že bych si doma sednul a vytáhnul album. Člověk má buď hledět do budoucnosti, nebo žít tady a teď.“

Udělej si přípravu, jako kdybys měl komentovat deset hodin.
Luboš Pecháček

Jak dlouho ti trvá příprava na fotbalový zápas? Asi se to bude lišit zápas od zápasu podle toho, jestli je to naše liga, nebo je to Mistrovství světa mezi týmy, které tak dobře neznáš.

„Ano, je to přesně jak jsi popsala. Záleží, jaké jsou to týmy. Vzpomínám si, že jsem od Luboše Pecháčka dostal radu „Udělej si přípravu, jako kdybys měl komentovat deset hodin a kdybys měl komentovat třicet minut a použít jen pět procent, tak na to buď připravený, protože nikdy nevíš, co se může stát, spadne branka a deset minut se nebude hrát a ty pak rád použiješ všechno, co sis připravil, protože jinak začneš být nervózní a nebudeš vědět, o čem máš mluvit.“ Takže tak je to s tou přípravou, myslím, že to tak dělá většina kolegů, že se připravíme maximálně, co to jde a pak z toho použijeme jenom část.“

Pavel Čapek s Alenou Zárybnickou při natáčení Záletů

Komentuješ taky veslování, vodní slalom, jsou ti vodní sporty lidsky bližší, než to fotbalové prostředí?

„Vodní slalom jsem komentoval zhruba prvních šest let, když jsem byl v redakci. Pak ode mě převzal štafetu Petr Vichnar, který komentoval všechny slavné závody ve vodním slalomu, včetně Štěpánky Hilgertové, Lukáše Pollerta a podobných veličin, ale je pravda, že od téměř prvního roku co jsem byl v redakci, komentuji veslování. Ono se dost dlouho vysílalo pouze na olympijských hrách, nebo když byl světový šampionát na začátku 90. let. Tehdy v roce 1986 jsem komentoval juniorské mistrovství, to byl můj první veslařský přímý přenos. Mohu říct, že veslování je nesmírně tvrdý sport a ti lidé jsou – nechci se dotknout nikoho z fotbalistů, mám tam spoustu přátel – ale přece jen, veslaři jsou normálnější, protože nejsou zkaženi penězi a tím prostředím. V tomhle je mi veslování bližší.“

Ještě jsme nemluvili o způsobech komentování, o tom, jak je to obvyklé v jednotlivých zemích na světě. Laicky se na to dívám tak, že čím emotivnější a jižanštější národ, tím víc je emocí při komentování sportu. Je to pravda?

„Obecně se to tak dá říct. Hlavně ve fotbale, pokud to jsou Brazilci, Jihoameričané, Španělé, Italové, Francouzi, bývají o fous emotivnější než zbytek. Ale když dojde na lámání chleba a je to nějaký úžasný zápas, tak ty emoce mají všichni komentátoři z celé Evropy a světa. Pamatuju si třeba toho tuším Fina, chladný seveřan, co odkomentoval úžasně hod Báry Špotákové z olympiády. To obletělo celý svět, takže to nás utvrzuje v tom, že to tak není ve všem, že by chladní seveřané nedokázali mít emoce a naopak.“

Je nějaký zážitek, kterému bys dal přívlastek nejbizarnější?

„Odehrálo se to na olympijských hrách v Pekingu v roce 2008, kde jsem komentoval finále olympijského turnaje ve fotbale mužů a tam kvůli časovému posunu fotbal začínal tuším v jednu hodinu odpoledne, bylo tam asi 35 stupňů ve stínu a já jsem večer předtím lehce slavil s Ondrou Synkem stříbrnou medaili, kterou vybojoval jako skifař. No a začal jsem komentovat zápas a předtím, jak bylo vedro, a měl jsem žízeň, tak jsem do sebe nalil víc tekutin, než bylo zdrávo a najednou, asi po patnácti minutách komentování, jsem začal mít strašně nepříjemný pocit, že se musím jít vyčůrat, takže jsem pět minut řešil dilema jak to udělat. Jestli – a to řeknu úplně narovinu – to pustím do kalhot, ale měl jsem bílé kraťasy, tak to jsem odškrtnul, že to nejde a pak jsem si vybavil, že jsem byl před tím komentováním na toaletě a uvědomil jsem si, že je asi 80 metrů od stanoviště. Měl jsem v Praze spolukomentátora, tak jsem to risknul. Vypnul jsem komentátorskou skříňku a vytvořil si osobní rekord v běhu na 80 metrů, vrátil jsem se a riskoval jsem jednu věc, že v tu dobu padne gól a stane se něco, co uvidí celá planeta, jenom ne já, který o tom má zasvěceně hovořit. Naštěstí nade mnou sudičky držely ochrannou ruku a nic se nestalo. Zapnul jsem to a řekl, že se omlouváme za technickou poruchu.“

Na závěr nesmí chybět štafeta Záletů. Minule tu se mnou byl genealog Lubomír Havrda. „Chtěl bych se zeptat na nějaké příjemné zážitky z olympijských her v Pekingu.“

„Nejsem vyložený gurmán, ale mám rád asijskou kuchyni a dlouhá léta tu byla jen čínská kuchyně a tu jsem se naučil jíst a mám ji rád. Teprve když jsem přijel do Pekingu, tak jsem zjistil, jak je čínská kuchyně neuvěřitelně rozmanitá a fantastická a přál bych každému, kdo má rád asijskou kuchyni, aby se někdy vypravil do Pekingu nebo Číny vůbec a tam to ochutnal, protože tam je to úplně jiná liga.“

Spustit audio

Související