Příběhy z týlu a fronty druhé světové války

Všichni Češi od Sarajeva byli u partyzánů, s Němci nešel žádný

Češka Libuše Gulinová měla skvělou paměť a tak ji partyzáni v okolí Sarajeva využívali jako spolehlivou spojku. Všechno měla v hlavě a v tašce jen učebnice do školy.

Libuška se narodila české rodině Hruškových, kteří žili ve vesnici Malešiči nedaleko Sarajeva. Byla to chytrá dívka a tak po základní škole získala stipendium na učitelském ústavě v Praze, aby v budoucnu mohla učit na české škole v Daruvaru. V září 1938 ji maminka vyprovodila na nádraží a 14letá Libuška odjela sama do Prahy. V Praze prožila Mnichov i počátek okupace. Školu dokončila v roce 1942 a vrátila se do Sarajeva.

Všichni Češi u partyzánů

Po návratu se okamžitě zapojila do odboje. „Bratr mi řekl,“ vzpomíná Libuška, „všichni Češi jsou u partyzánů, nesmíš dělat ostudu.“ Pro skvělou paměť byla využívána jako spojka a aby se mohla pohybovat mezi městy, nechala se v Sarajevě zapsat na katedru chorvatštiny. Studium to bylo lehké, jen půldenní a tak Libuška chodila každý den dvacet kilometrů do školy.

Doprovázel ji Vučko, Libuška nevěděla, zda to byl pes nebo vlk, ale jednou ho potkala v lese a už s ní zůstal. Čekal na ni věrně vždy na kraji Sarajeva, až se bude Libuška odpoledne vracet domů. Velitel partyzánské brigády dal dokonce Vučkovi status partyzána a při nástupu pohrozil každému, kdo by mu chtěl ublížit.  

Skupina partyzánů nedaleko Sarajeva

Největší partyzán byl František Rytíř

Nedaleko Sarajeva žil další Čech původem z Jičína František Rytíř. Měl velké zahradnictví, pod skleníky sklady zbraní, vlastní letadlo, většinu majetku věnoval odboji na nákupy proviantů a zbraní. Aby byla jeho činnost maskována, hostil ve svém domě nacistické pohlaváry a udržoval s nimi „přátelské“ vztahy. Po válce byl obviněn z kolaborace, ta sice nebyla dokázána, ale František Rytíř rozezlen na nové poválečné vedení země odešel do Záhřebu a do Sarajeva se už nikdy nevrátil.

Libuše Gulinová se svým manželem

Po válce v Jugoslávii

Libuška se po válce vdala za Chorvata a žila s ním v rodné vesnici (srbské). Z chorvatštiny diplomovala v den konce války a po celý život pracovala jako učitelka. Její starší bratr odešel po válce do Čech, založil rodinu a jeho potomci žijí dodnes v Hradci Králové a Novém Městě na Moravě.

Libuška Gulinová byla vlastenka do posledního dechu

Libuška Gulinová se cítila být Češkou celý život. A nakonec se do své vlasti přece jen vrátila, i když za okolností velmi tragických. Z obklíčeného Sarajeva ji napůl hluchou, po výbuchu granátu, v roce 1994 vyvezl konvoj UNPROFOR. Přes Záhřeb se spolu se svou dospělou dcerou dostala až k rodině svého bratra do Hradce Králové. O svých válečných zážitcích nemluvila a také mě prosila, ať rozhovor zveřejním až po její smrti. Na můj nechápavý pohled odpověděla: „Aby mě někdo…“. A přejela si palcem pod bradou. Horká balkánská krev kolovala v těle té české stařenky.

Druhý den po natáčení mi volala neteř Libuše Gulinové: nejchytřejší sarajevská spojka Čechyňa Libuška zemřela.

Spustit audio