Proč jsou Ležáky ty druhé? Na Lidicích si nacistické Německo udělalo PR

O Lidicích napsal dvě knihy, šestnáct let je čestným občanem této obce. Od roku 2020 je ředitelem Památníku Lidice, pod který spadá i památník Ležáky. Kromě toho vojenský publicista a historik Eduard Stehlík publikuje a pořádá výstavy. Byl hlavním odborným poradcem filmu Petra Nikolaeva Lidice.

Vystudoval ruštinu a dějepis na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působil ve vojenském historickém ústavu, vojákem z povolání byl od roku 1992 do roku 2019. V té době působil jako předseda vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Na ministerstvu obrany vedl odbor pro válečné veterány. Ředitelem památníku Lidice je od 24. 2. 2020. Za svou práci byl oceněn třeba i třemi záslužnými kříži Ministerstva obrany České republiky a nejvyšším rezortním oceněním, Zlatou lípou. V roce 2020 obdržel i medaili Za zásluhy, nižší státní vyznamenání České republiky.

Často říkáte, že historie je psána příběhy jednotlivých lidí. Mě zajímá váš. Chytil vás jako malého kluka za srdce nějaký příběh, díky kterému vás začala historie bavit?

Bylo jich několik, mám pravzpomínky a jedna z nich se váže k tématu roku 1942 a atentátu na Heydricha a těch následných represálií, a to je příběh, kdy mě tatínek vzal do krypty cyrilometodějského chrámu v Resslově ulici. Zdaleka to nebylo tak, jako je to teď, kdy je probourán boční vchod, kterým se vstupuje, ale museli jsme počkat, až skončila bohoslužba, pak se před ikonostasem odklopila dřevěná deska a po cihlových schodech se vcházelo dolů.

Nebylo tam žádné osvětlení, dostali jsme baterku a najednou z toho chrámu – už tak zvláštního – sestupoval do tmy a doteď si pamatuji, jak jsem stál pod tím okýnkem a koukal do sluníčka a říkal jsem si, že se tam schovávali v té zimě, tmě a tady pak stáli ti čtyři, kteří bojovali poslední boj a věděli, že se odtud nedostanou, byli po kolena ve vodě a to člověka nemůže neovlivnit.

Při natáčení filmu Lidice jsem byl přítelem na telefonu.

Přesně za týden proběhne v Lidicích pietní akt k 80. výročí vyhlazení obce. Proč jste se vy sám soustředil na Lidice ještě dávno před tím, než jste se stal ředitelem Památníku? Proč jste se vrhnul do psaní publikace, která se jmenuje Příběh české vsi?

Přiznám se, že to je taková souhra náhod. Mně se do psaní vůbec nechtělo, s kolegy na Vojenském historickém ústavu jsme v roce 2002 připravovali velkou výstavu Atentát – operace Anthropoid, která měla velký ohlas i v zahraničí a já jsem kromě jiných částí dostal za úkol udělat Lidice a Ležáky v rámci té výstavy. Potom jsme udělali takovou knížku, byla to určitá forma katalogu k výstavě, a tehdejší ředitelka Památníku Lidice Marie Tělupilová, což byla hrozně fajn paní, když tu výstavu a knížku viděla, tak říkala, že by chtěla, aby vzniklo něco podobného o Lidicích.

Požádala mě, abych to udělal, ale já jsem nechtěl. Říkal jsem, že nevidím důvod, proč bych psal nějakou knížku o Lidicích, když už jich jsou desítky, ale ona byla taková urputná. A já jsem si potom všechny ty knížky v knihovně vypůjčil, sedl jsem si s nimi a zjistil jsem, že nejen to, že s výjimkou asi tří nebo čtyř autorů od nich ostatní opisují včetně těch chyb, ale hlavně že všechny knížky popisují naprosto výhradně ten zločin, jako by se vám vytrácela obec, která tam byla předtím.

Aby si člověk uvědomil rozsah té hrůzy, která se stala, tak nejdřív musíte poznat tu vesnici a já jsem udělal maximum pro to, abych shromáždil všechny dobové fotografie, které ke starým Lidicím existovaly. Fotografie domů, lidí, ze svateb, sportovního klubu a portrétní fotografie pokud možno všech obyvatel. Poskládal jsem z toho život vesnice a pak ta hrůza, která se stala a potom snaha najít nový smysl života žen, které se vrátily a hrstky těch dětí, které to přežily.

To byla taková náhoda, já jsem Lidice už předtím znal, vyrůstal jsem na Červeném vrchu na Praze 6, to není tak daleko, dokonce jsme se školou šli asi dvakrát pěšky do Lidic a pak jsem měl takový druhý silný vjem z dětství. Kdysi jsem narazil na zprávu, že jakási sochařka se pouští do toho, že bude dělat pomník lidickým dětem a že každé lidické dítě tam bude mít svůj pomník. To byla Marie Uchytilová, rozená Kučová a já jsem si říkal, 82 dětí, to je 82 lidských soch a to je na celý život. Pak jsem to začal sledovat, občas jsem si schoval nějaký výstřižek a to byla ta druhá věc, která mě k tomu přivedla.

Tento pomník malých dětí dodnes připomíná obyvatele původních Lidic, kteří byli všichni buďto zabiti anebo odvlečeni do koncentračního tábora

Lidice vs. Ležáky. Proč byly Ležáky vždycky druhé?

Vy jste na to odpověděla. Protože byly druhé. Tedy je tam těch důvodů několik. Lidičtí a ležáčtí přeživší to takhle nikdy nebrali. Ta vazba tam byla velice silná. Samozřejmě, spousta lidí na to tak nahlíží, že Ležáky jsou upozaděny. Sehrálo roli to, že lidický zločin měl větší počet obětí, druhý moment je ten, že Lidice byly první a že se tím nacisté pochlubili, oni to vzali jako PR záležitost a chtěli ohromit, šokovat a proto o tom informovali celý svět. V případě Ležáků už se to nestalo.

To je válečná doba a v poválečné době sehrálo roli to, že Lidic se zmocnila komunistická propaganda a vytvořila z nich jakýsi kvádr s nápisem Lidice, pod kterým se ztratily konkrétní lidské osudy, a v případě Ležáků se samozřejmě nedalo říct, že Ležáky neexistovaly, nicméně to byla malá osada, nebyla už obnovena, protože se neměl téměř kdo vrátit.

Pak tam byl jeden moment a to byla aktivní spolupráce odbojové organizace v Ležákách s parašutisty, kteří přišli ze západu. To znamená, že tam nebyl moc velký zájem tohle propagovat. Možná navenek to vypadalo, jako kdyby Ležáky byly někde stranou, ale rozhodně byly v té lokální paměti tady.

Částečně se na tom, že Ležáky jsou malinko jinde, podílí to, že jsou daleko od Prahy. Zatímco do Lidic během dvaceti minut dojede kdekdo, tak Ležáky jsou autem jeden a půl hodiny a pro některé politické představitele a zahraniční diplomaty už je to příliš daleko.

Zajímá mě i filmové zpracování těch momentů. Petr Nikolaev v roce 2011 vytvořil coby režisér film Lidice, vy jste byl odborným poradcem toho filmu. Jak vznikala ta spolupráce?

Já jsem se k té spolupráci dostal ještě předtím, než se k ní dostal Petr Nikolaev, protože film měla původně režírovat Alice Nellis a my jsme se sešli tenkrát nad scénářem. Musím říct, že by vznikl úplně jiný film, kdyby ho dělala Alice. Neříkám, který by byl lepší, ale byl by úplně jiný.

Alice bohužel tehdy onemocněla, ten film začal dělat Petr a spolupráce s ním byla fantastická. Já jsem nikdy neměl tak blízko k režisérovi jako k němu, o těch věcech jsme si povídali dopředu, pak v průběhu natáčení jsem byl na několika místech, kde se točily některé složitější scény, mimo jiné třeba poprava lidických mužů a další věci. Petr jeden čas říkal, že jsem mu dělal přítele na telefonu, prakticky v průběhu natáčení když jsem tam nebyl, tak zavolal a ptal se na tohle, tohle, tohle a já říkal, že by to mohlo být tak a tak.

A vlastně byl jeden jediný případ, kdy se to ne úplně povedlo, protože v tom filmu původně neměla být scéna atentátu na Heydricha a teprve dodatečně na požádání koproducenta tam byla vsunuta a Petr mi potom volal a říkal, že natočili atentát a má to asi dvacet vteřin, že mě k tomu nebral, že se na tom nedalo nic zkazit. A těch chyb je tam asi dvacet. Jinak ale spolupráce fantastická, Petr to bral jako velký hold svému dědečkovi, legionáři, který byl nacisty popraven a celou dobu nosil u sebe jeho fotografii a přistoupil k tomu způsobem nesmírně citlivým a profesionálním a jsem moc rád, že jsem s ním na tom tehdy mohl dělat.

Z filmu Lidice

Které období našich dějin je podle vás opomíjené a měli bychom dostat šanci se z něj poučit?

Já myslím, že pro mnoho lidí cokoliv co je starší než 19. století, jsou tak trošku dinosauři. Možná pro mnoho mladých je to i to století dvacáté. Dělá to na mě dojem, že pro mnoho mladých začínají dějiny až okamžikem jejich narození, možná v tom lepším případě. Nebo okamžikem, kdy si začínají uvědomovat, co se děje kolem nich. Ale já myslím, že speciálně pro nás to dvacáté století není vůbec nezajímavé, protože je to určitá učebnice moderních dějin, ale i politologie.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová