Reforma italského důchodového systému

Opozice a odbory ale proti normě od počátku vedly velmi ostrou kampaň s tím, že je nespravedlivá a příliš přísná. Středo levicová koalice Jednota se jí také ve svém předvolebním programu zavázala změnit. Volby vloni skutečně vyhrála a prostor ke změnám tedy dostala.

Jenomže je naprosto jasné, že italský penzijní systém zreformovat nutně potřebuje. Po ilustraci stačí uvést základní fakta: výdaje na něj v zemi přesahují patnáct procent hrubého domácího produktu, což je nejvíce v Evropě. A podle aktuálních projekcí budou občané starší 65 let v roce 2050 tvořit více než 62% populace. Je tedy zřejmé, že zvýšení věku pro odchod do důchodu je naprosto nutné.

Centristické složky vlády si to samozřejmě uvědomují. Řečeno italskou terminologií, ze schodiště chtěly udělat schůdky, aby bylo zvýšení důchodové hranice dosaženo postupně, nikoliv prudkým nárůstem o tři roky během jediného dne. Ochota k důchodové reformě ale narazila na radikální levici a s ní úzce spjaté odborové organizace. Italské léto tak bylo až dosud charakterizováno týdny trvající zákopovou válkou mezi umírněnými a radikály. Ti druzí nutnost jakýchkoliv změn popírali a trvali na tom, že hranice pro odchod do penze musí zůstat na 57 letech.

Italská politika ale byla po celá desetiletí charakterizována hledáním a nalézáním kompromisů a výjimkou se nestala ani záležitost důchodů. Radikální levice totiž opakovala ještě jednu mantru, a sice skutečnost, že musí hájit zájmy především tak zvaně těžce pracujících. Kompromis tedy spočívá v tom, že věk do odchodu do důchodu se zvyšovat bude, ovšem některým vybraným profesím nikoliv. Levice původně chtěla v duchu svého třídního vidění světa zachovat hranici 57 let pro všechny dělníky, nakonec se ale spokojila se zahrnutím takových kategorií, jako jsou pracovníci v dolech, na velkých montážích, případně zaměstnanci v trojsměnném provozu. Všem ostatním se penzijní hranice po odpracování 35 let od 1. ledna zvýší o rok, tedy na 58 let. Obě tato kritéria, tedy minimální věk i počet odpracovaných let se budou složitým systémem kvót dále mírně zvyšovat. Pro zaměstnance by tak v roce 2013 mělo platit následující pravidlo: do penze budou moci odejít, pokud dosáhnou na tak zvanou kvótu 97, která je součtem věku a doby, po kterou pracovali. Do penze tak půjdou ve 62 letech, eventuálně o rok dříve - pak by ale museli pracovat alespoň 36 alespoň let.

Nahrazení tak zvaného schodiště několika schůdky bude italskou státní pokladnu během příštích deseti let stát minimálně 10 miliard eur. Proti tomu protestují reformátoři v rámci koalice, především ministryně a bývalá eurokomisařka Emma Boninová a vlivný senátor a bývalý premiér Lamberto Dini. Podle nich je tato reforma zcela nedostatečná a hrozí, že ji nepodpoří. Proti se ovšem staví také radikální levice: ta sice dala změnám při hlasování ve vládě zelenou, ale nyní tvrdí, že reforma je příliš pravicová a je třeba ji změnit při projednávání v parlamentu. A aby nebylo rozporů málo, tři největší odborové organizace o změnách uspořádají referendum mezi svými členy. Nemalá část z nich je však ultralevicová, a tak je výsledek plebiscitu značně nejistý.

Pro vládu Romana Prodiho to vše samozřejmě znamená budoucnost plnou vážných konfliktů. Ještě důležitější je ale to, co vládní reforma vypovídá o společenských a politických poměrech v Itálii. Zatímco v řadě evropských zemí se stává pro odchod do důchodu hranice 65 let naprostým standardem, na stárnoucím Apeninském poloostrově je něco takového zcela nemožné. Ale tady už se dostáváme k asi hlavnímu problému současné italské vlády, kterým je závislost na komunistech. Navíc je v poslední době stále zřetelnější, že je to právě extrémní levice, které premiér Prodi vychází stále více vstříc.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .